Kaskády - původním záměrem pro stavbu schodiště bylo propojení centra Jerevanu s městskými čtvrtěmi rozkládajícími se na kopcích severně od něho. První zmínky o tomto projektu údajně pocházejí již z roku 1878. Alexander Tamanyan, architekt moderního Jerevanu, uvažoval o vybudování Kaskády v roce 1924, ale až 70. letech 20. století skupina architektů - Jim Torosyan, Sargis Gurzadyan a Aslan Mkhitaryan - stavbu zahájila. V roce 1991 byly práce zastaveny kvůli složitým okolnostem s rozpadem Sovětského svazu a nejistým ustavením nezávislosti Arménie.

P. vložil tyto přílohy:

Stavba byla znovu obnovena v roce 2002. Arménsko-americký mecenáš Gerald Cafesjian, který chtěl darovat svou sbírku děl moderního umění své vlasti se rozhodl postarat o místo, kde budou tyto mimořádně cenné exponáty uloženy a vystaveny. Do rekonstrukce investoval více než 35 milionů dolarů. Pod venkovním schodištěm Kaskád se nyní tedy rozkládají rozsáhlé a volně přístupné prostory Centra umění, které nese jméno Geralda Cafesjiana. V jeho sbírkách, čítajících okolo pěti tisíc exemplářů, najdete i práce českých uměleckých sklářů.

P. vložil tyto přílohy:

Šířka travertinového schodiště v dolní části dosahuje padesáti metrů, schodů je celkem 572 a výškový rozdíl mezi prvním a posledním schodem je 127 metrů. V každém případě, pokud vystoupáte až nahoru (nebo použijete eskalátory umístěné pod venkovním schodištěm, které vás zdarma vyvezou), můžete pohlédnout do stavební jámy plné rozpadajících se železobetonových patek a základů, ze kterých na všechny strany trčí rezavé dráty. Počítalo se zde s vybudováním dalšího muzea a schody měly nad ním pokračovat až na hranu svahu. Tam je dokončená terasa, které dominuje vysoký obelisk, postavený v roce 1971. Byl postaven na počest 50. výročí sovětské vlády v Arménii a byl nazván „Oživená Arménie“. Symbolizuje státnost, kterou Arméni získali poté, co o ni byli po mnoho staletí zbaveni. Tento sovětský památník je vyzdoben symboly Urartu a spodní část obelisku nese sluneční kotouč, starověký arménský symbol věčnosti. Z terasy je skvělý výhled na město a v Turecku ležící horu Ararat (pokud je dobré počasí s odpovídající dohledností). Pod nohami se vám přitom otevírá jáma opuštěného staveniště.

P. vložil tyto přílohy:

Jednotlivé stupně Kaskád jsou doplněny fontánami a vodotrysky, ale my jsme si to díky termínu naší návštěvy - před začátkem sezóny - neužili...

P. vložil tyto přílohy:

Od nejvyšší terasy nad Kaskádami jsme podchodem pod frekventovanou komunikací prošli do Parku Vítězství, který byl založen na konci 30. let 20. století, tehdy jako městský park Arabkir, na ploše okolo 110 hektarů. Po Velké vlastenecké válce byl přejmenován na Park Vítězství, kde měla vzniknout oddychová zóna pro obyvatele Jerevanu a Památník vítězství. Socha Josifa Stalina byla slavnostně odhalena 29. listopadu 1950. Jejím autorem byl sochař Sergej Merkurov, kamenný podstavec navrhl Rafael Israelyan. Samotná bronzová postava měřila 17 metrů, monumentální podstavec přidal dalších 33 metrů, čímž se celková výška zvýšila na 50 metrů. V té době to byla nejvyšší Stalinova socha, která byla dosud postavena.

P. vložil tyto přílohy:

Stalinova socha zůstala na podstavci více než deset let. Po kritice kultu osobnosti byla v roce 1962 demontována a později (1967) byla na podstavec instalována socha „Matka Arménie“ od sochaře Ara Harutyunyana (výška 22 m), vyrobená z tepané mědi a symbolizující sílu a velikost vlasti. Představuje obraz matky s mečem v pochvě a štítem u nohou.

P. vložil tyto přílohy:

Uvnitř třípatrového základu podstavce od roku 1970 funguje muzeum „Arménie ve Velké vlastenecké válce 1941-1945“, které bylo v roce 1995 přejmenováno na Vojenské muzeum „Matka Arménie“. Vystavuje exponáty související s Velkou vlasteneckou válkou a válkou za osvobození Artsakh (Náhorní Karabach).

P. vložil tyto přílohy:

První kolotoč byl v parku instalován v letech 1955-1956. Jezero Arevik, kde se dalo plavat a jezdit na lodičkách, bylo vybudováno v letech 1958-1961. Kopíruje obrys jezera Sevan a má hloubku až 8,5 metru. Byly zde restaurace i pavilony a další lehké stavby, vysázeny tisíce stromů.

V 90. letech, kdy byla nově nezávislá republika Arménie pod blokádou a čelila problémům s vytápěním, jako mnoho parků v Jerevanu, byly stromy v Parku vítězství vykáceny a dřevo použito jako palivo. Vše rychle zpustlo a velkou část pozemků městské úřady prodaly (rezidenční čtvrť s luxusními sídly). Přestože byly snahy o výsadbu stromů (například v březnu 2013 poblíž Aleje hrdinů a restaurace „Aragil“), les se nepodařilo obnovit.

V roce 2011 rekonstrukci zbylého území parku zasponzoroval arménský podnikatel Ruben Vardanyan, žijící v Moskvě.

P. vložil tyto přílohy:

Modrá mešita se nachází nedaleko od centra Jerevanu v hustě zastavěné oblasti - je obklopena modernějšími obytnými bloky a vchod do ní z frekventované ulice se dá úspěšně přehlédnout... Podle nápisu na jižní bráně ji nechal vybudovat Huseyn Ali Khan, perský chán z Erivanu, v letech 1765 až 1766. Je největší a nejvýznamnější (dnes vlastně jedinou) mešitou v Jerevanu a celé Arménii. Navržena byla v architektonickém stylu charakteristickém pro šíitské mešity. Interiér zdobí mramor, tradiční islámské mozaiky a barevné sklo.

P. vložil tyto přílohy:

V letech 1937 až 1982 v mešitě sídlilo Jerevanské historické a přírodovědné muzeum a její menší sál byl později využíván jako planetárium.

Poté, co Arménie získala nezávislost, íránská vláda požádala, aby byla mešita předána íránskému velvyslanectví. V letech 1994 až 1998 byla rekonstruována z prostředků poskytnutých Íránem a v roce 2006 byla opravena kupole.

Budovy v komplexu jsou postaveny výhradně z cihel. Kopule a minaret jsou zdobeny modrými, žlutými a zelenými glazovanými dlaždicemi. Mešita je považována za nejkrásnější perskou mešitu na jižním Kavkaze a zároveň je jednou z nejstarších staveb v Jerevanu, městě mnohokrát zničeném nájezdníky a opakovanými zemětřeseními.

Mešita nyní slouží jako šíitské duchovní a kulturní centrum.

P. vložil tyto přílohy:

Matenadaran - výzkumný ústav starověkých rukopisů a muzeum je mohutná kamenná budova zapuštěná do svahu kopce na konci Mesrop Mashtots Avenue. Byla postavena podle projektu Marka Grigoryana (1900-1978), uznávaného architekta ASSR, hlavního architekta Jerevanu v letech 1937-1951. Projektování hlavní budovy začalo v letech Velké vlastenecké války a stavba byla dokončena v roce 1957.

Jedná se o unikátní úložiště výjimečných a cenných rukopisů, v roce 1997 zapsané na seznam světové paměti UNESCO. Asi 20 000 zde uchovávaných rukopisů (v arménštině a dalších jazycích: řečtině, arabštině, perštině, asyrštině, latině, etiopštině, gruzínštině, hebrejštině atd.) pokrývá téměř všechny oblasti starověké a středověké arménské vědy a kultury: historii, zeměpis, gramatiku, filozofii, právo, lékařství, matematiku, kosmologii, překladatelskou a hudební nauku, hudební miniaturu a literaturu.

Díky arménským středověkým překladům bylo mnoho původních textů, které se nedochovaly v jejich rodných jazycích, zachráněno před ztrátou.

Moc se mi do „muzea“ nechtělo, ale příjemně překvapilo a určitě stojí za návštěvu!

P. vložil tyto přílohy:

Petře super povídání! Zase jsi nezklamal. Stavby na mě působí velikášsky, monstrózně, tak nějak typicky "komunisticky"

Díky Vašku! V Jerevanu se dají najít krásné ukázky brutalismu... Více ZDE

Necelých 40 kilometrů východně od Jerevanu se v údolí řeky Horního Azatu nachází klášterní komplex Geghard. Veřejnou dopravou se tam dojet dá, je to levný způsob cestování, ale poněkud náročný na čas. A my se cestou chtěli zastavit i na dalších zajímavých místech. Náš domácí nám dal pár telefonních čísel na své známé a tak jsme si objednali auto s řidičem. Ukázalo se, že to byla dobrá volba! Georgi si přivydělává jako průvodce a po celý den nás zahrnoval informacemi o historii Arménie i památek, kam jsme se s ním podívali. Jako téměř všichni, koho jsme v Arménii potkali, mluvil plynně rusky. Na to doplácel Houba, kterého tenhle jazyk ve škole už nenaučili...

P. vložil tyto přílohy:

Klášter ze severu chrání vysoké skalní útesy, z ostatních stran obranná hradba. V raném období se klášteru říkalo Ayrivank („klášter v jeskyni“, 4. až 13. století). Byl založen podle tradice sv. Řehořem Osvětitelem a postaven po přijetí křesťanství jako státního náboženství v Arménii. Hlavní architektonický komplex byl dokončen ve 13. století a skládá se z katedrály, přilehlého narthexu, východních a západních kostelů vytesaných do skály, rodinné hrobky prošjanských knížat, náhrobní kaple Papaka a Ruzukana, jakož i různých cel a četných ve skále vytesaných křížových kamenů (chačkarů).

P. vložil tyto přílohy:

Klášter Geghard byl vyhlášeným církevním a kulturním centrem středověké Arménie, kde se kromě náboženských staveb nacházela škola, skriptorium, knihovna a mnoho ve skále vytesaných obytných cel pro duchovní. Historici Mkhitar Ayrivanetsi a Simeon Ayrivanetsi, kteří tam žili a pracovali ve 13. století, přispěli k rozvoji umění arménských rukopisů. Místo bylo také proslulé relikviemi, které tam byly umístěny. Nejslavnější z nich bylo kopí, kterým Longinus probodl tělo Krista na kříži („Kopí osudu“). Bylo tam údajně přineseno apoštolem Judou Tadeášem - celý dnešní název kláštera zní Geghardavank („Klášter kopí“). Kopí bylo v klášteře uloženo následujících 500 let...

P. vložil tyto přílohy:

Měli jsme štěstí, že jsme se sem dostali mimo letní turistickou sezónu a ještě k tomu ve všední den. Návštěvníků bylo minimum a mohli jsme si neopakovatelnou atmosféru kostelů vytesaných ve skále v klidu vychutnat. Sloupy, klenby (vydržely všechna zemětřesení) i výzdoba vzdáleně připomíná kulisy z filmů o Conanovi, ale tady nic kašírovaného není. Můžete si sáhnout na stovky let staré kameny s nápisy a vytesanými kříži. Trochu z toho běhá mráz po zádech. Tady asi někdo bydlí nebo se alespoň dříve zdržoval...

P. vložil tyto přílohy:

Díky . A moc pěkný fotky (jako vždy), ale z toho kláštera

„Symfonie kamenů“ nebo „Čedičové varhany“ jsou jednou z nejznámějších přírodních památek Arménie. Nachází se v Garni Gorge , na pravém břehu řeky Azat, kam jsme zajeli podívat se na pětiboké a šestiboké sloupcovité čediče o výšce až 50(!) metrů. Výsledek je docela působivý! U nás v ČR máme Panskou skálu u Kamenického Šenova...

Čediče (bazalty) jsou známé velmi pravidelnou sloupcovou odlučností, která vzniká účinkem vnitřního napětí při chladnutí magmatu, provázeného krystalizací a smršťováním horniny. Osa sloupců je kolmá k ploše chlazení tj. k okolní hornině, k podloží či k zemskému povrchu. Vždy je však třeba, aby hornina chladla již bez pohybu, jinak by odlučnost byla nepravidelně bloková.

P. vložil tyto přílohy:

Další zastávka... Starověké a přesné informace o Garni lze nalézt v klínopisném nápisu urartského krále Argishti I. (781-760 př. n. l.), objeveném v roce 1963 nedaleko antického chrámu v Garni (bez doprovodu místního průvodce, vyzbrojeného láhví s vodou, která nápis zvýrazní, si jen těžko kamene všimnete). Další svědectví bylo podáno v 1. století našeho letopočtu římským historikem Corneliem Tacitem. Při dlouhotrvajících archeologických vykopávkách v Garni bylo konstatováno, že se jednalo o starobylé sídlo místních kmenů Arménské vysočiny od 3. tisíciletí př. n. l. až do pozdního středověku.

Samotný chrám v Garni tedy pochází z 1. století našeho letopočtu a byl zasvěcen Bohu Slunce. V roce 1945 byl náhodou na hřbitově v Garni objeven kámen, který na jednom z boků nese nápis v řečtině:
"Helios... Tiridates Veliký, panovník postavil tento chrám a pevnost v 11. roce své vlády." Tím se dostáváme +/- k roku 77 po Kristu.

P. vložil tyto přílohy: