Náklady na stavbu byly nejspíše hrazeny z finančních prostředků, poskytnutých římským císařem Neronem na obnovu tehdejšího hlavního města Artašat. Příběh Tiridatese Velikého a jeho přátelství s císařem Neronem, který ho v Římě korunoval na krále, je opravdu zajímavý a popisuje ho podrobně Cornelius Tacitus. Sem se to ale nevejde, už takhle je textu až moc...

Chrám v iónském stylu je nejvzdálenější antickou stavbou se sloupořadím na východ od Říma. Z Garni se stalo letní královské sídlo (za krále Tiridata III.), později královský palác doplněný římskými lázněmi (mozaiky). Přímo vedle chrámu se nalézají základy křesťanského kostela ze 7. století.

P. vložil tyto přílohy:

Garni bylo poškozeno četnými nájezdy cizích armád v 13. až 17. století a nakonec bylo zcela zničeno zemětřesením v roce 1679.

Díky pravidelným vykopávkám v letech 1909-1911 vedeným akademikem N. Marrem a v 50. letech B. Arakelyanem byly v oblasti komplexu odkryty pozůstatky řady památek a byl nalezen cenný archeologický materiál. V letech 1968-1974 byl pohanský chrám kompletně zrekonstruován podle projektu architekta A. Sahinjana. To znamená, že byly pečlivě posbírány všechny opracované kamenné bloky, včetně těch ze svahů pod plošinou s chrámem a i ty, které obyvatelé vesnice Garni použili při stavbě svých domů. Kde původní kameny chyběly, byly při rekonstrukci použity nové, ale v souladu s projektem odlišené jejich barvou. Takže můžete vidět, že naprostá většina stavebních prvků, včetně hlavic sloupů a výzdoby, opravdu pochází z 1. století našeho letopočtu.

P. vložil tyto přílohy:

Konec Knife... Ale tohle povídání dotáhneme do konce!

Dalším naším cílem mimo Jerevan byla Ečmiadzinská katedrála ve městě Vagaršapat, 20 kilometrů západně od hlavního města Arménie. Tam i zpět jsme se dostali místní hromadnou dopravu, jízdné je za pár korun, ale zjistit odkud a kam autobusy nebo marštutky jedou, úplně jednoduché není...

Komplex katedrály Ečmiadzin je sídlem katolika (nejvyššího představeného) Arménské apoštolské církve. Výstavbu původního chrámu inicioval Řehoř Osvětitel začátkem 4. století.
A dále se rozepisovat nebudu, vše je kupodivu poměrně obsáhle popsáno na Wikipedii. Myslím, že to za přečtení stojí.

P. vložil tyto přílohy:

Klášter spolu s katedrálou, všemi budovami a parky je pečlivě udržovaný, připadali jsme si potom, co už jsme v Jerevanu viděli, tak trochu jako v jiném světě. Čisto, uklizeno, ticho, klid, pohoda.

P. vložil tyto přílohy:

Samotná katedrála, vybudovaná na základech kostela ze 4. století n.l., který byl postaven na místě ještě staršího chrámu v sobě NĚCO má... Tady nejspíše po celá ta dlouhá staletí NĚKDO stále bydlí... Asi se to nehodí takhle napsat, ale ta katedrála prostě „má koule“.

P. vložil tyto přílohy:

Ečmiadzin byl pro nás velkým zážitkem. Samozřejmě, mohli jsme si to vychutnat opět bez lidí - mimo sezónu, dopoledne pracovního dne. V létě, mezi stovkami turistů i místních návštěvníků, může být ten dojem úplně jiný (žádný). Což je i jeden z důvodů, proč posledních pár let vyrážíme tehdy, kdy na dovolenou nikdo nejezdí.

P. vložil tyto přílohy:

Jedna z věcí, která mě osobně v Arménii celkem dostala, to jsou chačkary a jejich historie...

Chačkar, známý také jako arménský křížový kámen, je kamenná stéla s motivem kříže a dalšími ornamenty (rozeta, sluneční disk). Časté jsou hrozny vinné révy a granátová jablka, méně jsou zastoupeny postavy světců či biblické scény. Symbol Krista na kříži na kamenech zcela chybí.

Granátové jablko je symbolem hojnosti, plodnosti, štěstí a bohatství. Granátovník symbolizuje také čistotu Panny Marie a jeho plod je symbolem vzkříšení Krista. Vinná réva byla považována za boží dar, též symbol hojnosti i prostředek k duchovnímu spojení s božstvy a okolní přírodou.

P. vložil tyto přílohy:

Nejčastěji byly chačkary stavěny pro spásu duše, a to lidí živých i zesnulých. Jindy jsou hraničním kamenem, připomínkou vojenského vítězství, výstavby kostela, narození dlouho očekávaného potomka nebo třeba božskou ochranou před přírodní katastrofou.

První chačkary se objevují v 9. století (jeden je dnes umístěn v Etchmiadzinu, centru Arménské apoštolské církve) a vrcholu svého umění kamenící dosáhli mezi 12. a 14. stoletím. Kvalita práce pak za mongolské nadvlády poklesla, k oživení došlo v 16. a 17. století. Odhaduje se, že dnes V Arménii a okolních zemích, kde Arméni žili, se dochovalo až 50 000 chačkarů. Většina z nich volně stojí po celé Arménii, ty nejhonosnější a nejcennější jsou obvykle v okolí klášterů či zabudovány do jejich zdí. Od roku 2010 jsou chačkary, jejich symbolika i jako řemeslo, zapsány do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

P. vložil tyto přílohy:

V říjnu roku 2021 byl slavnostně odhalen chačkar v Kralupech nad Vltavou - jako připomínka arménské genocidy. Dílo na své náklady nechal v Arménii vyrobit Telman Nersisjan, jehož rodiče uprchli ze země zmítané válkou v roce 1993, když mu bylo pouhých osm měsíců.

P. vložil tyto přílohy:

Ty chačkary jsou parádní kus řemeslné práce, když se podívám na množství jemné práce se šutrem, tak teda pane jo!

Arménská kuchyně - obsáhlé a zajímavé téma!

Cestou ke klášteru Geghard zastavil náš řidič a průvodce Georgi u domku na okraji cesty, kde jsme se mohli zblízka seznámit s výrobou tradičního arménského chleba lavaš (lavash). Samozřejmě, je to atrakce pro turisty, ale chléb se ani jinde nepeče jinak...

"Lavaš má v arménské kuchyni a kultuře mimořádné místo, svědčí o tom i jeho zařazení na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2014 (chléb je zde zařazen pod názvem „Lavash, příprava, význam a vzhled tradičního chleba jako projev kultury v Arménii”).
K jeho přípravě potřebujete pouze mouku, vodu a sůl. To, že není kynutý a neobsahuje kvasnice se bere jako jeho výhoda.
Chléb připravují většinou ženy - nejprve těsto rozválí na vále do podlouhlé obdélníkové placky. Poté se těsto natáhne na jakýsi „polštář” vycpaný senem nebo vlnou.
Pláty těsta se pak přilepí na vnitřní stranu roztopené pece tonir, kde se pečou. Zhruba po třiceti sekundách až minutě se upečený chléb stáhne ze stěny pece.
Ženy u toniru neklečí. Vedle hliněné pece je další díra v zemi, v které má žena své nohy. To jí umožňuje mnohem obratnější manipulaci s chlebem a také nehrozí, že by do toniru spadla.
Mnoho větších restaurací má jako součást kuchyně i část, kde se neustále připravuje lavaš. Jeho spotřeba je totiž v Arménii velká."

Text - ZDROJ

P. vložil tyto přílohy:

Pec se rozpálí vyhořením otýpek roští a dřeva - během té doby je na ni spuštěn na kladce pověšený plechový dýmník s odvodem kouře - dále je potom využíván žár a teplo sálající ze stěn. Pec tonir, zapuštěná do země (jako kdyby jste kolmo dolů zakopali kanalizační rouru), neslouží jen k pečení chleba, zvládne připravit i maso (jen ilustrační foto, bohužel jsme neochutnali) a jiné potraviny, či vytápění hlavní obytné místnosti tradičního arménského domu.

P. vložil tyto přílohy:

Měli jsme možnost ochutnat lavaš, právě vytažený z pece a podávaný s domácím sýrem, čerstvými bylinami, k tomu brambory (také připravené v peci) s máslem, rychlokvašky, bylinkový čaj a když Georgi začal nalévat místní ovocnou pálenku, stejně jako v Rusku nazývanou „samohonka“, najednou zjistil, že nás další program výletu přestává zajímat. Odjíždět se opravdu nechtělo, do auta nás musel dokopat...

P. vložil tyto přílohy:

Jak bylo uvedeno výše, „mnoho větších restaurací má jako součást kuchyně i část, kde se neustále připravuje lavaš.“ I v centru Jerevanu jsme se z frekventované ulice mohli podívat přes prosklenou výlohu na pečení lavaše...

P. vložil tyto přílohy: