s dovolením jsem to přesunul od Hloha sem, neb se to týká všech čtyřech nožířů:

Samurai vložil tyto přílohy:

Tak tento článek je po dlouhé době co čtu různé članky o nožích v různých časopisech krásné čtení a je znát, že autor to psal s láskou .

Pěkný článek. A u Richarda je to 100% pravda, on ty nože nerad prodává, jsou to jeho vymazlená dítka.

Muj koncept s kterym sem do toho sel, byl predstavit ruzny/rozdilny pristupy k tematu vyroby noze. Snad sem neplacal moc kravin.... v uvodu ty genderovy osli mustky sou skrzeva to ze je to "muzske cislo" - ve finalni verzi se to stejne brutalne pokratilo, ale me se to libi takhle:)

.............
puvodni nezkracena verze:
..............


NŮŽ

Je jedním z nejstarších nástrojů světa - používá se údajně více než 2 milióny let. Je dokonce starší než moderní člověk jakožto biologický druh. Díky němu bylo lidstvo schopno si v běhu času obstarávat potravu, připravovat přístřeší, bránit se a zajistit si přežití i za cenu prolité krve.

Je to nejspolehlivější, nejužitečnější a nejdůležitější nástroj lidské historie, jež nás provází od úsvitu dějin .
Alespoň tak to vidí čtenáři, vydavatelé a odborná porota internetové verze magazínu Forbes, který vyhlásil anketu o 20 vynálezů, které nejvíce ovlivnily historii lidstva, a v níž se nůž umístil na prvním místě.

Je to opravdu tak? Většina z nás používá tento nástroj denně, od útlého mládí až do vysokého věku, leckdy /bohužel/ až do smrti.
V současném kulturně- civilizačním kontextu je funkce tohoto nástroje omezena většinou na zpracování, porcování a dělení potravy. Nůž bezesporu patří k základní výbavě každé kuchyně od Adršpachu po Zanzibar.

Skupina uživatelů nožů je dle genderového klíče vyrovnaná, příprava pokrmů a tím pádem používaní nožů, je záležitostí jak mužského tak ženského světa. Naproti tomu výroba nože byla a je /a nejspíše/ i bude oblastí v níž jednoznačně dominují muži, ačkoli i zde existují výjimky.
I když nůž používají jedinci obou pohlaví, je podvědomě a možná právě díky výrobcům spojován s muži. Zlidovělé rčení o tom, že každý správný muž, má u sebe nůž , je toho možná důkazem, a nebo jen připomíná dobu, kdy nůž byl používán a chápán spíš než nástroj, hlavně jako zbraň.

Přesto existuje ve světě nožů jeden, který je spjat pevně s ženskou rukou. Jde o kolébkovitý břit - "škrabku" používanou u Eskymáků a jiných severních přírodních národů - v jejichž kulturách se jedná o „ženský nůž“ – tzv. Ulu. Je to nůž s polokulatým ostřím, při práci se drží za hřbet čepele - svým tvarem a funkcí má blízko k - v česku známé - řeznické "kolíbce" /ta má oproti Ulu často břity dva/ Ta díky kolébavému, houpavému pohybu ostří po podložce krájí nejčastěji rozmanité kusy tkání mrtvých živočichů.

Funkce se měnila v běhu časů, i u různých kultur, stejně tak tvar, jež byl definován účelem užívání. Evolucí prochází zároveň i materiály z nichž je vyroben - spolu s tím, jak jsou lidé schopni zvládat postupně stále sofistikovanější technologie.

První nože, nebo lépe řečeno předchůdci nožů, byly tvořeny štěpinkami kamene či úlomky kostí. Ostrá hrana - břit - se postupně stává rovnější a ostřejší, - s tím, jak je člověk schopen zlepšit a osvojit si technologii štípání kamene. V momentě, kdy lidé vsazují takovýto břit do rukojeti ze dřeva, kosti či parohu, vzniká první nůž.

Asi před 10 000 lety si lidstvo v další vývojové fázi osvojuje technologii tavby kovů. Nejprve se jedná o měď, ale vzhledem k tomu, že jde o poměrně měkký kov, tak se v této době souběžně používá i nožů kamenných jež se osvědčily v předchozí éře.

Později - zhruba před pěti tisíci lety přichází na scénu bronz, jež umožnil dát noži přesný tvar, ale problém s malou trvanlivostí ostří zapříčiněnou nepříliš velkou tvrdostí materiálu stále trvá.

Teprve objev výroby tavby železa z rudných písků umožnil výrobcům nožů posunout se o obrovský vývojový skok kupředu. Staří Keltové a Římani už dokonce znali a používali i nože zavírací.

Výroba oceli /cca. 700 let př. n. l./ umožnila opravdový rozvoj nožířského řemesla, které trvá až do dnešních dnů. Dnes, díky internetu lidstvo vzájemně komunikuje a je propojeno jako nikdy dříve, a tak informace o rozmanitých technologiích ze všech koutů světa jsou k dispozici každému zvídavému jednotlivci který o ně projeví zájem a nejsou už v držení separovaných a specializovaných skupin. V leckterých kuchyních se sice zabydlují kupříkladu nože keramické, nicméně ty tradiční - ocelové ještě nějaký čas, ne-li přímo věky, budou sloužit lidem dál. Nožířství není mrtvé, naopak. Není dnes tvořeno a rozvíjeno profesními cechy, ale spíše – v dobrém slova smyslu - umanutými solitéry.

Pavel Bolf - japonská technologie v českomoravské stodole

Výrobce nožů Pavel Bolf /38/ je zejména mečíř. Mečíř japonského typu - jeho doménou je výroba tradičních japonských katan. Žije se svou paní a čerstvě i potomkem na Vysočině v polorozpadlém statku, který postupně renovuje a "dává do kupy“ a kde má svou dílnu a kovárnu.
Cesta Pavla Bolfa k mečířství, nožířskému řemeslu a kovařině šla ruku v ruce se zálibou v japonských bojových sportech. Bolf nejdříve studoval vojenské gymnázium, a potom zdravotní školu. Těmto profesím se ale krom teorie nikdy nevěnoval. Chvíli provozoval firmu na nábytek, ale kontinuálně a ve volném čase stále cvičil a věnoval se bojovým sportům, které měly na formovaní jeho současného profesního života zásadní vliv.

Aikido, iaido a batojutsu - jsou japonská umění v kterých práce s mečem hraje důležitou roli. „Sehnat kvalitní meč za minulého režimu byl problém, nebylo-li to prakticky nemožné“ říká Pavel. Tak se rozhodl, že nejjednodušší si bude pro tyto účely vyrobit meč vlastní. Bral a nasával informace odkud to jen šlo. "Koukal jsem třeba na Sokola - strážce noci, a podobné japonské filmy či seriály, které tu běžely před revolucí. To kvůli těm mečům a zbraním …" vzpomíná na své začátky.

V japonské tradici je meč předmětem, u kterého je vše přesně definováno - forma, styl kalení, materiál, tvar, vzájemná tvarová souvztažnost a proporce - tam není moc prostor pro nějakou osobní invenci či kreativitu tak jak ji chápeme a definujeme my- Evropani, říká. "Ve výrobě nožů sem svým způsobem svobodnější, a nejsem tolik svázán pravidly."
Cesta od mečů k nožům, které tvoří druhou část produkce, byla ovlivněna nemocí, která Pavla před pár lety postihla. V té době měl prý o dvacet kilo méně než dnes, byl zesláblý a v podstatě se znova učil chodit. „Neměl jsem sílu a kování mečů pro mě bylo neskutečně namáhavé, nedokázal jsem skoro uzvednout kus oceli potřebný k výrobě katany a tak jsem musel znova začínat s něčím menším, lehčím - a tím byly nože.“ uzavírá.

Při tavbě vlastní oceli, kterou proces výroby u Pavla začíná, spotřebuje asi 150 kilo dřevěného uhlí, které během zhruba dvanácti hodin nasype do vlastní variace na Tataru – což je tradiční japonská tavicí pec, kterou na dvoře statku postavil. Na konci procesu mu tatara dá odhadem pětikilovou hrudku kovu, kterou Pavel Bolf rozbije na kusy. Ty skovává do homogennějších bloků, vytahuje z nich ploché pásy, vrství je na sebe, svařuje údery kladiva. Pak znova překládá a kove. Opakuje proces překládání a svařování stále dokola, dokud nemá homogenní bloček oceli, který je připraven pro vykování čepele. Oheň a údery kladiva během toho procesu zbavují ocel nečistot a zjemňují její strukturu, což má ve finále pozitivní vliv na řezivost a další mechanické vlastnosti ostří budoucího nože či meče.

Pavel Bolf zkoušel tavit železnou rudu z Ruska, nebo čisté oxidy železa, nejčastěji však vyrábí ocel z železa starých sto- a více letých hřebíků, o které zatím nemá nouzi. Krov starého statku, kde žije a jež postupně opravuje, je jich plný. Tatara stojí nedaleko zděné skruže studny, - zdroje vody v které pak Pavel Bolf později - v konečné fázi výroby- čepel zprudka zchladí – tzv. zakalí.

Krom výroby své vlastní oceli používá i normované „nástrojovky“, které ovšem překládá a vrství, díky čemuž materiál získává daší vlastnosti, zároveň tato vrstvení dávají vyniknout i "kresbě" materiálu, kterou Pavel umocňuje technikou kalení. A nejde jen o estetické aspekty takové kresby, parciální kalení tj.- zakalení pouze části /nikoli celé/ čepele které se projevuje i vizuálně, má opět na vlastnosti čepele pozitivní vliv.
„Pořád jde o boj s tvrdostí a křehkostí“ - uzavírá Pavel, který je v tomto boji "kovaným a zoceleným" veteránem.

„Rád používám i materiály, co dávno dosloužily - šrot. „ V koutech jeho prostorné kovárny jsou k vidění staré polámané pásy ze strojních pil na kov i dřevo, narezlé kotouče cirkulárek, omlácené hroty sbíječek, zlámaná pera a různé hřídele, či jiné kusy a části dávno mrtvých strojů a nářadí kterým postupně Pavel vrací údery kladiva život. Je potřeba znát materiály - jejich vlastnosti a vhodně je kombinovat tak, aby sloužily svému účelu, říká... V jeho pojetí jde o to, že meriálová konstrukce vychází z toho, co koncový uživatel hodlá s nástrojem dělat. „A samozřejmě i o to, kolik na to má peněz“ dodává.

Spíš než o v poslední době oblíbenou damaškovou ocel se v jeho případě jedná o ocel sendvičovou, kdy je použit rozdílný materiál na boky, jádro a samotné ostří.

Na střenky a rukojeti nožů používá Pavel dřeva tuzemská i tropická, rohovinu, mrožovinu. Po vzoru japonských mečířů své rukojeti někdy oplétá provázky či koženými proužky, nebo je omotává rejnočí kůží, kterou někdy používá i na pouzdra.

Do čepele razí svou kovářskou značku. Jde o pár japonských znaků v oválném rámečku. To je mé jméno, vysvětluje. Při zpětném překladu z japonštiny „vlk- se -ztraceným -zvonečkem.“ Poslední dobou razím už jen to vlk. „Bolf to je z němčiny zkomolené Volf. „

„Vlk“ kove špičkové meče, a na jeho výkovky čekají zákazníci i dva roky. Cena je odvislá od použitých materiálů a způsobu výroby. Zaplatit částku kolem 100 000 korun není pro leckterého z jeho zákazníků problém a někteří z nich si počkají až dva roky, než dostanou to, co si objednali. Výrobky Bolfovy kovárny vlastní milovníci mečů nejenom z čech a moravy, ale také například z Finska, Ruska nebo spojených států.
Sám ale svůj nůž s sebou nenosí.
Na dotaz, zdali své nože používá on, nebo jeho paní v kuchyni, se jen usměje a říká: “ Snad časem…, ale víte jak to je… “ Mezitím se z kuchyně ozve hlas jeho družky která si napůl vážně a napůl z legrace nad neexistencí kovaných kuchyňáčků povzdychne.
„To víte - kovářova kobyla chodí bosa. „ Dodává Pavel Bolf a usmívá se. Pak dodává:
„Nejsem fabrika, a když se mi kovat nechce, nekovu.... Ale většinou se kovat chce“
Říká muž, který vlastníma rukama stvořil vice než 400 mečů a stovky nožů.


Richard Tesařík /44/ nůž jako šperk

Richard Tesařík žije v Brně. Urostlý, vysoký bard gotického typu s bradkou a vlasy sepnutými v culíku, v koženém plášti, nože vyrábí oproti ostatním nožířům jen krátce, ale jeho tvorba hned od začátku vyniká precizním zpracováním s důrazem na na provedení v detailu. "Já proleštím i nepohledové části, všecko musí být čisté a rovné, co když za pár let zákazník můj nůž rozebere a všimne si, že to uvnitř není dokonalé?" oznamuje s vážnou tváří. Pan Tesařík se specializuje na nože zavírací. Říká, že má sice v plánu zkusit si časem i nějaký pevný nůž, ale to je prý hudba budoucnosti..

Původem elektrikář, který však /jak typické pro české nožíře/ svá studia komerčně nikdy nezúročil. „Nejdřív sem měl našlápnuto jako hudebník, za minulého režimu jsem bubnoval v kapele“
V době kolem sametové revoluce koncertoval každý druhý den.
„ Práce tě musí bavit“ filozofuje. Nožířina je ale pro individuální sport. „Tam si dělám jen to, co chci já, a jak chci já. Je to pro mě hledání výtvarného prostoru ,ve kterém se cítím dobře“

„Takže večer sem koncertoval „ vrací se v hovoru k rekapitulaci svého profesního života. Přes den se věnoval výrobě šperků.
"No šperky, ne tak úplně- to přišlo později - v té době to byly spíš takové objekty, plastiky, tepané věci, lidem se líbily"
Začal podnikat a začátkem 90 tých let si otevřel obchod.
„Šperky, hodinky" dodává.
„Nože mě bavily od mala...jako každého kluka, ale s výrobou jsem začal nedávno" vypráví ve své malé, velmi čisté a uklizené dílničce v centru Brna muž, který nožů vyrobil zatím něco málo přes 40 kusů.

Pan Tesařík není kovář, materiály na čepele si kupuje od nejlepších českých damaškových kovářů. Kislinger, Dohnal a Ševeček - vyjmenovává esa oboru, jejichž damaškovou ocel používá " Damašek jsem používal hlavně zezačátku, on je takový líbivý, ty struktury… - ale pak se oči přejedly" dodává. Čím dál častěji používá čistý materiál ,který na sebe tak nestrhává pozornost je pro svoji kresbu.
Většinou jde o nějakou z moderních ocelí vyráběných práškovou metalurgií, jako je třeba ocel s označením RWL. Prášková ocel je materiál s vynikajícími vlastnostmi, tedy pokud se s nimi pracuje správně. Jsou choulostivé na tepelné zpracování, a pokud „se nezmrší“ dají vám výborné výsledky. Pan Tesařík si hotové čepele nechává kalit v profesionální kalírně ve vakuové peci, nemá ambice zvládnout všechny aspekty nožířského řemesla sám, a rozhodující je pro něj po všech směrech dokonalý výrobek.

Když se rozhodl, že se pustí do výroby nožů, řekl si, že nejdříve je potřeba si o tématu nastudovat materiály, což však -jak dodává - v éře internetu nebyl problém.
"Zvlášť američtí nožíři vydali spousty knížek, tam je kultura toho takzvaného custom knifeartu na zdaleka největší úrovni“ - odhaluje inspirační zdroje. „Hodně mi dal nožíř Buddy Weston a nejen ten“
Jeden z mechanického principu pojistek , které pan Tesařík na svých nožích používá je považován za typicky americký- Liner lock. “ Pak ještě používám backlock- to je vše.“ Jen tyhle dva systémy. „

V jeho dílně stoji mala frézka, soustruh, dvě pásové brusky a pásová pila. “ Tohle není jediná dílna, mám ještě další dvě místa kde dělám. Ty jemný práce co nešpiní dělám doma, v podstatě u postele. Pak mám ještě takový kumbál, se spoustou zubařských mikrofrézek a pilníčků a rýtek. No a třetí místo, na hrubou práci, je tady toto. V budoucnu plánuje zařídit si jedno místo kde by mohl dělat, - jednu vetší dílnu s místem pro všechny ty strojky, mašinky a nářadí ... "Pak teprve bude klid na práci.“

Pan Tesařík ke tvorbě noze přistupuje velmi zodpovědně. Klade důraz na perfektní zpracování svých nožů, a řeší estetický účinek. Na čepele dává ty nejlepší oceli a střenky odívá do materiálů luxusních či přinejmenším exotických. Je totiž krom šperkaře a nožíře i sběratelem různých materiálů - a tyhle záliby umě kombinuje. Díky tomu se na střenkách jeho nožů můžeme setkat například se zfosilizovaným dřevem zvaným gagát, mamutovinou, nebo zkamenělými mamutími zuby. „Je spousta krásných materiálů“ říká.
Pokud použije dřevo, tak favorizuje americký "iron wood" nebo africký černý eben. Syntetické materiály rád nemá, ty k jeho práci nepatří.

Jeho nože mají ladné křivky které se rodí na papíře. S obyčejnou tužkou v ruce skicuje a vizualizuje své představy. „Jde mi o design, linie a tvary. Vzájemné poměry tvarů a hmot, vyvážené proporce - harmonii, eleganci. Musím ale zároveň přemýšlet i nad tím, jak to pak vyrobit. To jena celé věci asi nejsložitější“ říká. „Zavírací nůž je částečně dané a uzavřené schéma, je jasné ze čepel nemůže být delší než střenky a podobně. Díra na nýty a prostor pro pojistku dává jeho hřišti mantinely. Dobrý nožíř s tímto počítá automaticky a kreativně to využívá, nejde proti tomu.... jen věci neznalý (blb) si začne kreslit tvary, aniž by přemýšlel nad mechanikou nože.“

Nad papírem počítá, proměřuje, ladí. Hodně přemýšlí nad tvary, čistotou linií. Nakreslený nůž pak vystřihne a na téhle papírové maketě zkouší, jestli je vše konstrukčně správně, míra dorazu, otvor kterým bude procházet čep okolo kterého se čepel otáčí a tak dále. „Tak takhle já začínám, a tahle fáze zabere celý den. Jinak kompletní výroba celého nože nikdy netrvá méně než 40 hodin čistého casu, ale jsou i náročnější kousky na kterých strávím mnohem více – klidně i 100 a více hodin“.
Lidé, kteří si od něj nůž chtějí pořídit, si musí vážit jeho práce, není to jen otázka ceny. Když má nožíř Tesařík pocit ze si zákazník práce /a s tím spojeného času/ neváží, jednoduše mu ho neprodá. Obecně prodává spíše nerad a každý nůž by si nejraději nechal, nerad se s nimi loučí.
"Známí si mě nejdřív dobírali, že budu člověk s největší sbírkou zavíracích nožů na světě“....lehce se pousměje –„ mysleli tím vlastních nožů“ dodá.

Tomas Vidomus - neandrtálec z Moravy

Tomas Vidomus /37/ je původně vyučený řezník. Spolu s ženou a třemi dcerami obývají malý domek, v kterém se Tomáš krom spousty jiných činností věnuje i výrobě nožů. Takových nožů, které jdou mimo hlavní proud, pokud předpokládáme u nás nožířina v současné době nějaké proudy má. Tomášovy nože mají totiž kamennou čepel. Jde tedy o nože první generace, řečeno mluvou antropologa. "Nože,“ culí se „ to je jenom část, dělám toho víc" O stěnu domku jsou opřené rámy, v nich vypnuté kožky hospodářských zvířat, ponejvíce koz. Tomáš se usmívá, je to prototyp bodrého, urostlého moraváka. Scházíme do sklepení, které mu teď slouží jako dílna. " Já mám teď dílnu zabordelenou kůžema, tam mam cirguli, a špalky a všecko možné, tak robim tu, ve sklepě.“ Cestou po schodech si nelze nevšimnout uhlem a hlinkou vyvedených "pravěkých" kreseb zvířat na stěnách. Tomáš Vidomus je místní pračlověk a - jak sám říká a je si vědom - je tu na vesnici trochu za exota.

Sklepení s nízkým stropem připomíná jeskyni, dojem časů minulých narušuje pouze kotel, který v společnosti dalších kůží, svazků šlach, hromádek parohů a kostí působí nepatřičně. „Kurňa je tu vedro, ne?“ otírá si pot z čela. Vzadu visí, podobně jak jinde cibule, svazky močových měchýřů, čekající na zpracování. "používám to jako pytlík pro křesadlo a troud, -je to nepromokavé" culí se Vidomous, sedajíce si na stoličku k hromadě kamení. Obsidián, pazourek, kusy achátů, štípané sklo. „ Z železa dělá dneska nože kdejaký cyp" odpovídá na otázku proč zrovna kámen "A taky pro to, že mě to baví" kterážto věta zazní ještě několikrát.

Vypráví o tom, jak začal původně činit kůže, ke kterým měl jako řezník přístup, pro Euroindiány. A protože ho baví staré zbraně, udělal si luk a šípy. Pak začal vyrábět kamenné hroty k šípům. První kameny, pazourky a obsidián - tzv. sopečné sklo - mu vozili kamarádi ze svých dovolených. "Tak dá se najít aji u nás - na liberecku třeba, nebo v ostravských haldách, na pískovnách. Ale to není nic moc kvalita.“ Dobrý materiál na nože pochází stejně jako před tisíci let z pobřeží Německa, Polska, Dánska, - z Rujany například.“ Dneska už kamení kupuju, přes internet, a nebo aji normálně, v kamenym obchodě v Rožnově.“
Za dobu co se štípané technologii věnuje, rozmlátil svými primitivními paličkami více než dvě tuny kamení. Říká, že odpad při zpracování na čepele a všelijaké hroty tvoří u kamene až devadesát procent. Vyštípat z kamene rovný břit -ačkoli jde o primitivní technologii - je docela oříšek. „Dělám to pět let, ale asi před třemi roky mi to teprve začlo trochu jít.“ Nože a jiné kamenné nástroje nevyrábí primárně na prodej, ale pro to, že ho to zkrátka a jednoduše baví. I přes to je v česku okolo sedmdesáti lidí, kteří vlastní kamenný nůž vyrobený Tomášem Vidomusem. A jeden nůž se údajně "zatoulal" až do Finska. Někdy nůž daruje, jindy vymění - třeba za šamanský buben.“ Občas se někdo ozve, že by chtěl nůž, nebo tak“ popisuje - a nejčastěji jsou to lidé tvořící okruh tzv. euro indiánů, to znamená lidí, kteří se ve volném čase podobně jako Tomáš věnují indiánským, nebo lépe řečeno primitivním technologiím a přírodnímu způsobu života spjatého s kmenovými kulturami. "Indiáni a nebo i čarodějové" odhaluje druhou skupinu zákazníků, kteří mají o kamenné nože zájem. Vyrábí jim tzv. "ATHAME" což je čarodějný mystický nůž, používaný při jejich rituálech. „Oni s tím kreslí snad nějaké znaky do písku, sám přesně nevím“ odpovídá na můj dotaz, jde-li o nože obětní. „Jednej čarodějnici sem tam do rukojeti vsadil křišťál, přitom čepel ten její nůž měl ze skla..ale chtěla to tak“

Kamenné nože jsou funkční, Tomáš se o tom přesvědčil prakticky. S jedním ze svých nožů stáhl, vyvrhl a rozporcoval kozu, "de to" směje se a dodává, že přeci musí vědět a zkusit, jestli jeho nůž, práci kterou je potřeba udělat, zastane. „Akorát na zabití zvířete jsem to nepoužil, tam byla palica a normální nůž, nechcu zviře trápit.“ Dodává vážněji. Díky řezničině má přísun rozličného živočišného materiálu, jehož je zdatným a vynalézavým recyklátorem. Z kůže které si svými škrabkami zpracuje a následně tradičně vyčiní mozkem močovinou a popelem, si šije pouzdra, řeže ji na proužky kteréžto používá místo provázků . Z kostí, rohů či parohů které patinuje dělá rukojeti nožů, šlachy slouží k fixaci čepele v rukojeti nebo jako omotávka.

O kvalitách materiálu je přesvědčen. Kamenné nástroje, i když v trochu jine formě než jako štípané čepelky, šlachou zafixované do parohu se používají dodnes. Například jako ultra ostré skalpely s vulkanickým sklem - v oční chirurgii.
Na kamenný rybáčský háček vyštípaný z achátové pecky prý Tomáš dokonce chytil pětikilového kapra.

Jaroslav Lett - selské rustiko

Jaroslav Lett /27/ je v čtveřici představených nožířů nejmladší. Před nedávnem se přestěhoval z východních Čech, kde si na pozemku starého mlýna vlastníma rukama postavil kovárnu, do vilové čtvrti na kraji prahy. Se ženou a dvěma dětmi obývají rozlehlou ale smutně chátrající vilu která prý původně patřila Juliu Zeyerovi. Tady zatím dílnu zařízenou nemá, kovářský svěrák a stařičká prvorepubliková ruční vrtačka se choulí v přítmí omšelé prkenné boudy, jež dříve sloužila coby králikárna a soudě podle patiny, vypadá to, že poslední králici tu žili před tím, než se Jarda narodil.

Cesta kováře Jardy k řemeslu vedla oklikou přes kamenosochařství. To studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Krumlově, a někdy v té době se poprvé prakticky setkal s kovářskou výhní. "Po škole sem šel na pívo, a v tý hospodě potkal kováře" líčí své začátky.
Jeho první kované výrobky byly spjaty s kamenosochařinou. "Dělal jsem různý kamenický dláta, špičáky" vzpomíná.

Kamenosochařství se po dokončení školy nikdy nevěnoval, učarovala mu výheň.“ To bylo zhruba před sedmi lety“ říká, „a noze přišly vzápětí- asi šest let zpět“
Prý prostě pro to, že ho bavily odmalička. Tečka.

Nože, které Jaroslav přezdívaný Hloh tvoří, jsou nože jak tzv. pevné, tak -a to zejména- zavírací. Nejde o žádné naleštěné krasavce, čepele přiznávají rány kladivem, není tu snaha něco předstírat povrchovou úpravou, čepele neleští. Ostří je většinou vykováno načisto, není třeba výbrusu, jen naostřit o kámen. Rány kladivem - tzv. hamršlicy na čepeli neretušuje, maximálně zlehka poladí škrabákem či pilníkem kteréžto nástroje má Jaroslav-jak jinak než vlastnoručně - vykované. Dřívka střenek jeho nožů jsou občas prolezlá červotočem, dýchá z nich historie, poetika starých dobrých časů našich -dýmky bafajících- dědů . Ke každému noži, k materiálu na něm použitém může Jaroslav odvyprávět příběh. Jak ten, či onen materiál získal, čím byl předtím než se dostal k němu. Jeho nože mají zvláštní kouzlo. Možná za to může přístup, jakým jsou tvořeny. K modernímu elektrickému nářadí Jarda nemá vztah, a pokud – tak spíše negativní. Nepoužívá ho, na rozdíl od toho starého, ručního. „Když mašinu, tak leda nějakou starou, na kliku“ říká. Čas od času nějaký takový mechanismus, stařičkého pomocníka, objeví na šrotišti.

Pojistky jeho nožů jsou buď modifikované ověřené systémy, anebo jde o z gruntu originální mechanická konstrukční řešení. Na kontě ale má i nože klasikých konstrukcí - tzv. motýlek, nebo „vyhazovák“ /ovšem opět velmi osobitě a originálně zpracované./ Materiály k překování získává převážně na šrotištích na kterých pátrá i po stařičkých kovových pokladech a mechanickém nářadí. Rád kove pérovou ocel. „Brk z aut je všude spousta a je to dobrej matroš “ říká spokojeně. Stejně tak zužitkuje stará ložiska, pilníky. „Proč vyhazovat peníze za něco, co můžu mít zadarmo.“ "Čas od času taky vyměním s někým nějakou ocel za nůž, nebo směním za dřevo nebo něco jiného" popisuje zdroje materiálu.

To že bývalá králikárna zatím na nožířskou dílnu moc nevypadá, Jaroslava netrápí. V nožířské produkci mu to nebrání. Z kůže kozy si ušil kovářský měch, a v bedně z hrubě tesaných prken má základní vlastnoručně vyrobené nářadí. Kleště, kladivo, pilník, sekáče. V oddělené přihrádce truhly se skrývá křesadlo z oceli starého pilníku a pomačkaná plechová krabička s troudem a párem škrtacích kamenů. Hrubý plátěný pytel opřeny opodál obsahuje dřevěné uhlí. "Zkoušel jsem dělat si svoje vlastni, ale zatím to ještě neumím, nebylo nikdy moc dobře vypálený"
Celá tahle výbava je připravena k nesení na zádech. K putování.
Stařičkou, prý více než dvěstěletou pomlácenou kovadlinu staví před boudu a ze třech cihel buduje výheň. Vykřesne jiskru a za chvíli už díky proudu vzduchu z koženého měchu dřevěné uhlí v prostoru mezi cihlami zvesela žhne. "Můžu kovat kdekoli, pak se zabalím a jdu dál" říká. „Stačí si to rozložit u nějakého balvanu, patou vytočím důlek, nasypu uhlí, připojím měch a jedu.“ Směje se. „Kovadlina je těžká, tu s sebou netahám, nepotřebuju ji, dřív se taky místo kovadliny kovalo na kameni"

Jaroslav oděn do kožené vesty a omšelých manšestrových kalhot, s poklopcem jištěným párem "sichrhajcek" působí i přes svůj věk díky plnovousu na tváři starosvětsky a rustikálně. Mobilní telefon nemá, nepoužívá , zato však sleduje nožířské diskuzní fóra na internetu a jezdí na nožířské výstavy. Díky tomu se dostaly jeho noze například do Švédska či do Ameriky. Nožů vyrobil přes sto. "Dělám tak tři kudly měsíčně" říká. Uživí se jen tak-tak. „Z ruky do huby“ říká, drbe se ve vousech a tváří se tak, že to nevypadá jako by mu to vadilo.

Super, nezkrácená verze je výrazně lepší.

Pěkné počtení.

Skvělý článek a nádherné portréty všech čtyř pánů ... Nechápu, že mi tohle až dodnes unikalo.

Také jsem na to narazil až teď.....pěkná práce...

Jsem tu nový a chci se jen zeptat. Všichni 4 v článku uvedení nožíři mají toto řemeslo jako svoji hlavní výdělečnou činnost?

Tomáš a Richard určitě ne u Hloha si nejsem jistý a u Bolfa nevím.

u pana Bolfa je to část záběru - mrkni na jswords.com - odkaz má v podpisu.

Super článek.

Jo žena říkala, že by mohli zas přijet nějací novináři, že už mám zase hrozný bordel ve sklepě a, že by mě to donutilo si zase uklidit