Nářadí:

Pro výrobu kožených pouzder i jiných kožených věcí je, jako u každé práce, zapotřebí nářadí.

Pro práci s kůží je zapotřebí nožů. Dá se vystačit v zásadě jakýmkoliv ořezávacím nožem
(i když kvalitní nůž, např. Stanley č.99A či podobný se vyplatí) včetně nožů s olamovací čepelí;

je-li možnost, je dobré si opatřit pořádné náčiní.

Ideální zejména pro silnější kůže a delší řezy je profesionální sedlářský půlměsíc (1),
příp. čtvrtměsíc. S nimi je možné i silnou kůži uříznout jedním tahem.

Pro drobnější práce, zakřivené řezy a pod. je vhodný ševcovský knejp (2), jednostranně broušený.

Pro tenčení kůže je zapotřebí kosicí nůž (3)(šerfák) se šikmým, opět jednostranně broušeným ostřím (zde vybroušený z knejpu)

a tabulka silnějšího, co možná nepoškrábaného skla.

Hrany okrajů se před zkulacením seřezávají hranořízky (4).

Většinou nevystačíme s jedinou šířkou – u tlusté kůže je třeba seříznout okraj ve větší šířce než u tenké.

Aby stehy měly pravidelný rozestup, je třeba si je předem vyznačit. Lze použít kružidlo, kterým odpichujeme jednotlivé stehy, ideální by bylo kolečko, kompromisem, ale zato snadno zhotovitelným, je vícehrotý značkovač (5), v mé úpravě s výměnnými želízky. Podle tlouštky kůže se volí přiměřená délka stehu, která se obvykle udává v počtu stehů na palec (25,4 mm); běžně se používá 5, 6, 7, občas i 8 stehů na coul.

Při šití se dírky pro niť propichují šídlem. Kulaté šídlo se používá jen pro značení – přenesení obrysu střihu na kůži a pod. Šídlo na šití má kosočtvercový průřez – je vhodné mít alespoň dvě velikosti. Želízko je naraženo v dřevěné rukojeti (6), lze mít též šídlo s výměnnými želízky (7). Rukojeť šídla může mít různý tvar; osobně preferuji tvar houbičky, uvedený na obrázku.

Stehy se často zapouštějí do kůže, aby niť byla chráněna před odíráním. Drážku pro šev můžeme buď vyříznout drážkovačem, nebo za vlhka vytlačit. Drážkovač již lze koupit (bohužel v jediné velikosti), avšak raději používám drážkovače vlastní výroby (8) z kousku kulatiny, upevněné buď v kružidlu, nebo v jednoduché kovové rukojeti (14). Opět se vyplatí mít drážkovače nejméně dvou velikostí, aby drážka odpovídala šířce stehů při použití nití různé tlouštky.

Pro vytlačení drážky používám nástroj vlastní výroby (9), inspirovaný ševcovskými linkovači, který dovoluje nastavení dosti libovolné vzdálenosti tlačené linky od okraje a přesné vedení rovnoběžně s okrajem kůže. Plechů, které vytlačují drážku, můžeme mít několik, různých šířek. Nástroj lze použít i pro zdobení jednoduchými nebo i vícenásobnými linkami.

Otvory pro druky, zděře a pod. lze vytnout vysekávačem (lochajznou) vhodné velikosti. Pokud s kůží pracujeme častěji, vyplatí se investovat do děrovacích kleští (10).

Pro údržbu všech řezných nástrojů i šídel je dobré si udělat obtahovadlo (11) z kousku vhodného materiálu oboustranně polepeného kůží. Jednu stranu impregnuji zelenou lešticí pastou, druhou jenom lehce olejuji.

Mírně upravené kružidlo (12) s výměnnými hroty a nástroji (13) používám velmi často pro nejrůznější práce – jako kružidlo, nádrh při značení, drážkovač, pro vyřezávání kruhů větších průměrů atd. Všechny používané hroty a nástroje lze použít též zasazené do jednoduché kovové rukojetě (14).

V některých případech je penězi k nezaplacení ševcovská fidlovačka (15), sloužící původně k leštění kůže, ale využitelná k mnoha dalším pracím. Dá se nahradit vhodně tvarovaným kouskem tvrdého, dokonale do hladka vybroušeného dřeva.

Kromě toho potřebujeme kovové pravítko pro delší přímé řezy, malé kleště pro protahování jehel (někdy to jinak nejde), tupé sedlářské jehly, nitě, smolu (sedlářská nebo ševcovská – pokud je) a včelí vosk na přípravu dratve.

Výroba kopyta:

Přípravek na formování má dvě části, vlastní kopyto a přítlačný rám.

Tvar kopyta může být (a často i musí být) poněkud zjednodušený oproti předmětu, ale vždy takový, aby pouzdro dotyčný předmět jednak pojalo, jednak aby bylo možné ho do pouzdra vůbec vsunout.

Dále vyrobíme přítlačný rám, který kopíruje půdorys kopyta s přídavkem na tlouštku kůže. Zejména pokud má kopyto v některé části svislé stěny, je nutné aby se otvor v přítlačném rámu směrem vzhůru poněkud rozšiřoval, aby se neobtisknul do kůže natažené na kopytě. Vlastní kopyto přichytíme k prkénku o něco větší velikosti (lepením, hřebíky, vruty).

Kopyto může být v zásadě z libovolného materiálu (osobně dávám přednost měkkému dřevu – smrku, lípě), jeho povrchová úprava není kritická, stačí přebroušení hrubým smirkovým papírem. Přítlačný rám je naopak vhodné udělat z tvrdého, pokud možno nepórovitého dřeva (buk, hrušeň ...) nebo silné překližky, protože je při formování dosti namáhán, a jeho dolní plocha, která je ve styku s kůží, musí být vybroušena do hladka, případně i vytmelena, protože všechny nerovnosti se do kůže obtisknou (proto i to nepórovité dřevo). Rám může být otevřený (tvaru U – na obrázku) nebo uzavřený, který má výhodu ve větší pevnosti.

Formování předku na kopytě:

Připravíme si a nahrubo ořízneme kůži kterou budeme formovat. Je žádoucí, aby byla natolik velká, aby po natažení na kopyto zpod rámu 1-2 cm, případně i více vyčnívala (bývá zapotřebí při natahování na kopyto) – můžeme si ověřit položením kůže na kopyto za sucha.

Kůži na chvíli ponoříme do vody (nejlépe vlažné), aby nasákla. Jakmile má v celé ploše na každé straně stejnou tmavou barvu, můžeme ji vyjmout, osušit aby z ní nekapalo, a začít formovat.

Mokrou kůži položíme na kopyto, rukama přihladíme a nasadíme přítlačný rám. Pomalu jej stlačujeme dolů (rukama, s pomocí svěrek či malých ztužidel); přitom neustále sledujeme, zda je kůže na kopytě dobře vypnutá. Pokud ne, tahem za okraj (případně i s pomocí kleští) jí pomůžeme. Dotáhneme ztužidly/svěrkami.

Ve chvíli, kdy je okraj kůže sevřen mezi přítlačný rám a prkénko s kopytem, máme hotovo a můžeme to celé odložit a nechat kůži vyschnout. Při schnutí se kůže poněkud smršťuje a dotvarovává podle kopyta.

Jakmile kůže vyschne natolik, že dostane původní barvu a na omak již jen chladí, můžeme ji z kopyta sejmout a nechat dosušit volně položenou. Na obrázku je vidět vlhčí pruh tam, kde kůže byla sevřena mezi základnu kopyta a přítlačný rám.

Je třeba dávat pozor, aby se hrana rámu nezakousla do kůže – mohlo by dojít k poškození povrchu (viz obrázek). To se stává zejména když má rám příliš malou vůli nebo když ho nasadíme příliš nad kopyto.

Výroba zadního dílu:

Zadní díl můžeme připravit během doby, kdy předek vysýchá. Je vhodné již při přípravě kopyta si udělat střih na odpovídající zadní díl – obvykle tvaru půdorysu kopyta s přídavkem na okraje plus chlopeň která bude pouzdro uzavírat. Okraje mohou být i poněkud širší než je nezbytně nutné; po slepení obou dílů se před sešitím dohromady seříznou nebo zbrousí.

Střih přeneseme jeho obkreslením značkovacím šídlem (kulatým) nebo jiným způsobem (např. prokreslením střihu na měkčím papíře propisovačkou)

a vyřízneme ostrým nožem (sedlářským, knejpem, řezákem s olamovacími čepelemi...

Podle toho, jak bude pouzdro nošeno, si připravíme další díl pro smyčku k zavěšení na opasek, případně pro připevnění kovového klipu, Alice klipu a pod. Je žádoucí si rozmyslit, jaký bude tvar smyčky a jak bude uchycena, a podle toho ji i případně v některých místech vytenčit (sešerfovat).

Pásek pro závěs orýsujeme.

a vyřízneme.

Nemáme-li šerfovačku, lze pro tenčení použít kosicí nůž (šerfák) a jako podklad skleněnou desku – dosti ploše vedený nůž po skle hladce sklouzává a netupí se.

Hranořízkem seřízneme horní hrany závěsné smyčky (v celé délce) a dolní hrany (jen tam, kde bude otvor pro opasek),

nasliníme a kusem hrubší látky rajbujeme do hladka a lesku.

Pásek můžeme případně po stranách vyzdobit vytlačenými linkami, které i okraj kůže poněkud zpevní.

Připravený závěs pak přilepíme (někdo doporučuje Chemoprén, někdo dispersní lepidla – Herkules a pod. – zkusil jsem oboje a po srovnání zkušeností spíše lepím dispersí).

Když lepidlo zaschne, naznačíme (pokud jsme tak neučinili již před lepením) linie stehů,

drážkovačem vyřízneme drážku pro zapuštění stehů aby se při používání nepředřely a do drážek označíme rozteče stehů.

V rozích drážky šídlem propíchneme dírky, které nám na druhé straně označují rozsah drážky pro zapuštění švu na rubu zadního dílu a opět vyřízneme drážky.

Závěs nahoře přišijeme k zadnímu dílu. Způsob šití viz níže. Poté závěs obdobně přilepíme a přišijeme i dole. Tím je zadní díl v cajku.

Sesazení pouzdra, přípravné práce před šitím a dokončovací práce:

Na předním dílu naznačíme linii okrajů v pravidelné vzdálenosti od místa kde se kůže lomí

a ostrým nožem načisto ořízneme. Okraj by měl být v přiměřené vzdálenosti od stehů, zpravidla se udává dvojnásobek jeho tlouštky – samozřejmě lze přizpůsobit podle potřeby a estetického cítění (kombinace šířky okraje, tlouštky nitě, délky stehu ... příp. zdobení).

Svěrkami po obvodě spojíme přední a zadní díl a zkontrolujeme zda vše pasuje dohromady. Pokud možno do pouzdra vložíme předmět pro nějž je určeno, a označíme případné vybrání horního okraje předního dílu, můžeme naznačit případné úpravy tvaru a délky chlopně – i když přípravě střihu věnujeme značnou pozornost, často se řada věcí ukáže až po sesazení.

Naznačíme umístění druků či jiných prvků pro zapínání.

Provedeme naznačené úpravy tvaru, osadíme druky a pod.

Přední a zadní díl slepíme. Lepení je nezbytné, protože jinak může při šití dojít k posunu jednotlivých dílů proti sobě a neustálá kontrola, zda je vše tam kde má být, silně zdržuje.

A máme slepeno.

Nyní seřízneme (nebo sbrousíme), pokud je to nutné, okraje obou dílů na stejnou šířku, obdobně jako linii řezu označíme linii stehů,

a vyřízneme nebo vytlačíme drážky pro stehy. U formovaných pouzder často není třeba zapouštět stehy na přední straně; jsou dostatečně chráněny vystupujícím předním dílem a okrajem. Osobně pro zapouštění stehů do předních dílů pouzder, pochev, ..., preferuji drážku za vlhka vytlačenou, která se mi zdá být vzhlednější a navíc kůži neoslabuje. Zezadu je lepší drážku vyříznout, protože bývá hlubší a tudíž stehy, které jsou zde navíc více namáhány na otěr než na přední straně, lépe chrání. Drážku do zadního dílu můžeme při přesné práci vyříznout i před lepením.

Pokud má být dílo skutečně perfektní, mělo by šití na zadní straně vypadat stejně jako na přední. Lze si samozřejmě přenést píchnutím šídla pozici první dírky stehu a stehy si označit i na zadní straně. A pak už se jen za bohaprázdného klnutí snažíme špičkou šídla strefit skrz několik vrstev kůže do naznačeného místa. Cvikem se lze ale dopracovat toho, že značení na zadní straně nebudeme ani potřebovat.

Slepené pouzdro sešijeme, hranořízkem seřízneme okraje, a zkulatíme a vyleštíme opět rajbováním nasliněného okraje hrubší tkaninou. Někdy se stane, že na okrajích vznikne při leštění drobná vyboulenina – lze ji snadno za vlhka sklepat kladívkem nebo zahladit vhodným nástrojem (nejlépe ševcovskou fidlovačkou na skleněné nebo leštěné kamenné desce).

Nakonec pouzdro napustíme voskovou pastou (např. 1 díl včelího vosku ve 3 dílech terpentýnu, nebo 1 díl vosku, 1 díl lněného oleje a 3 díly terpentýnu), necháme zaschnout a kartáčem nebo měkkým hadrem vyleštíme. Pokud chceme dosáhnout vyššího lesku, lze použít k napuštění pouzdra místo voskové pasty šelakovou polituru (1 díl šelaku a 2 díly lihu). Napouštění několikrát opakujeme, vždy po zaschnutí předchozího nátěru.

Pokud pracujeme přesně, lze (jak je nakonec vidět z výše uvedených obrázků) značení stehů na předním díle i jiné dílčí úkony (vyříznutí nebo vytlačení drážek pro stehy, ...) provést ještě před slepením obou dílů

Výsledné pouzdro je, jak je vidět, poněkud jiné než to na obrázcích postupu; bohužel jsem si ho před odevzdáním objednateli zapomněl vyfotografovat.

Šití:

Při šití kůže se používají tupé jehly (sedlářské), které se provlékají otvory předem propíchnutými šídlem.

Pro ruční šití se používá sedlářský steh, který je pevností minimálně srovnatelný se šitím strojovým a oproti strojovému šití se nerozpadne ani když se některý steh předře.

Sedlářské šídlo má v průřezu tvar kosočtverce, želízko je zaraženo v držadle, které může mít podle osobních preferencí či fantasie výrobce různé tvary. Želízko je po jeho koupi třeba pečlivě vybrousit na kamenech a vyleštit, a čas od času obtáhnout na kůži – pak není k děrování nutná velká síla a šídlo lze daleko lépe kontrolovat. Též není od věci šídlo mezi prací občas otřít o kousek vosku, aby lépe klouzalo. Velikost šídla by měla odpovídat tlouštce šité kůže, síle niti a délce stehů – těžko vystačíme s jediným, potřeba jsou spíše alespoň dvě různých velikostí.

Před šitím je třeba připravit niť. Používám převážně silnější lněné nitě (specielně „nesterilní lněné nitě 4A“, kterých jsem kdysi získal velmi slušnou zásobu), na drobnější věci běžnou režnou niť. Syntetické materiály se mi příliš neosvědčily (kloužou, špatně se utahují ...), i když je to možná jen můj staromilecký předsudek.

Délka návleku je ca čtyřnásobek délky švu, většinou s malou rezervou (pro jistotu). Každý konec nitě se navlékne do jedné jehly, a jehla se na niti „zamkne“ nejméně jedním propíchnutím nitě a protažením jehly skrze niť (viz obrázky – zde jednoduché protažení, někdo preferuje vícenásobné.)

To má výhodu, že se jehla nemůže vyvléknout a ani její očko neodírá niť v delším úseku. U silnějších nití je možné volný konec nitě ještě před zamknutím jehly nožem rozcupovat a opižlat tak, aby se postupně zužoval, čímž v zásadě eliminujeme potřebu větší síly při šití (jak projde oko jehly, kde je to celé nejtlustší, už to jde dál samo).

Šije se s předmětem sevřeným v koníku – existuje několik typů, od klasického sedlářského, který má lavičku na sezení se svěrací hlavou, přes dvojici ohnutých prkýnek (nebo latěk s příložkami) délky 80-100 cm, které se drží mezi koleny, po americkou úpravu téhož, která ale má svěrací laťky kratší a dole opatřené příčkou na které se sedí. V řadě případů (a zejména to platí u formovaných pouzder) však šitý předmět nelze do koníku rozumně uchytit a je třeba šít na korkovém bločku (s úspěchem používám korkovou podložku pod hrnce).

Šídlo přitom vždy stavíme tak, aby jeho strany byly rovnoběžné s okrajem (viz schéma)

Protáhneme jednu jehlu a tolik nitě, abychom měli oba konce stejně dlouhé. Dále šijeme v koníku směrem k sobě. Vypíchneme další dírku.

Levou jehlu levou rukou prosuneme dírkou, uchopíme pravou rukou tak že se nám jehly kříží (špička pravé jehly směřuje vzhůru) a protáhneme levou jehlu ven.

Pootočíme ruku tak aby pravá jehla nesměřovala vzhůru, ale k dílu. Před procházející niť vpíchneme pravou jehlu tak aby její hrot vyčníval ven

a levou niť přehodíme přes vyčnívající jehlu (viz schéma vpravo - správný sedlářský steh totiž v dírce tvoří uzlík), 

Dobře provedené ruční šití sedlářským stehem vytváří dosti charakteristický vzor – na uvedeném obrázku nejsou stehy zapuštěné v drážce.

Při šití v koníku šídlo neodkládáme – je dobré se naučit manipulovat s jehlami i se šídlem v ruce. Z počátku je to sice neohrabané, ale dlouhodobě daleko rychlejší. Stejně tak nepředpichujeme víc dírek dopředu – časem mají tendenci se stáhnout, a protažení jehly je obtížnější.

Na amerických fórech se lze setkat i s doporučeními typu dírky vrtat, nebo vypichovat želízkem upnutým ve sklíčidle vrtačky ve stojanu (což má zaručit kolmost). Tyto zhůvěřilosti není třeba páchat, protože ostré šídlo proniká kůží jen s malým odporem a naučit se dodržet kolmost vpichu sice chvíli trvá, ale dá se.