Když jsem poprvé na Mudžahedínově vlákně viděl jeho velmi zdařilé variace známých nožů, netušil jsem, že budu mít časem příležitost se seznámit velmi zblízka se dvěma z nich. Nejprve se mi dostala do ruky variace na Freje, ovšem s požadavkem na objemnější ručku, o něco později jsem měl možnost se seznámit s tajemným nožem ToraBora. Tajemným proto, že mi dlouho vrtalo hlavou, co mi tahle kudla připomíná, až jednou při návštěvě nožířství Platýz na mne při prohlížení mých oblíbených Kizlyarů doslova „vypadla“ z vitríny mohutná robustní kudla s vyrytým tetřevem hlušcem na čepeli (zavádějící přepis azbuky latinkou na čepeli hrdě hlásal, že se jedná o model „gluhar“). A bylo jasno, kde se Mudža inspiroval pro svou ToruBoru - ne nadarmo sídlí firma prakticky na hranici Dagestánu a Čečny v ulici Grozeňskaja ve městě Kizljar ležícím v déltě řeky Terek (další populární model) ústící do Kaspického moře.

 

Oba nože měly ca 5 mm silnou čepel s plochým výbrusem a přes 1 mm vysokou fasetu. Přesto mají oba nože poněkud odlišnou konstrukci, a tedy i využití. Frej je tvarově bližší typu „bowie“, má oválnou záštitu, ručku tvoří kožené proužky navlečené na trnu a čepel je směrem ke špici zkosená s tzv. falešným ostřím na hřbetu čepele. Tvarově kromě Freje připomíná takovou obtloustlou S1 s plochým výbrusem. Nůž je vyvážený na záštitu, takže se s ním dobře manipuluje a 13 cm dlouhá čepel poskytuje dostatečnou délku pro většinu běžných tábornických činností. Čepel je z N690, takže velmi dobře drží ostří, udržuje se vcelku slušně na keramice, nerezne, uchovává si vysoký lesk, je dostatečně tvrdá ale i houževnatá při náročnější práci. Bohužel tvar ručky moc neumožňuje uchopit nůž za hlavu, takže na štípačku to moc není, ale kokosový ořech se rozletěl po první ráně vejpůl a na ostří zůstal jen nepatrný viditelný otlak. Ručka z kožených kroužků je háklivá na hrubší zacházení, snadno se odře, špiní a nasákne vším, s čím pracujeme – smolou, rybinou i krví. Proto jsem ji natřel tenkou vrstvičkou plastického laku na parkety značky Bona (jiný vodou ředitelný lak jsem neměl po ruce). Nůž se tak stal celý voděodolný a nemusím být moc opatrný při špinavější práci. Široká čepel dobře vede při rovném řezu a nůž je tak použitelný i jako lopatka – zahradní rýč – v případě nezbytné nouze (pochopitelně ostří se tím dost ztupí). Jeho hlavní výhodu oproti originálu (Fällkniven Frej) spatřuji v tom, že má objemnější ručku pro nás, co máme dlouhé prsty, a dále pro některé činnosti je vhodnější plochý výbrus (krájení zeleniny, atp.). Také má na rozdíl od originálu hlavici z nerezu, a ne měkkého a na oděr háklivého hliníku. Originál má výhodu v laminátové čepeli s tvrdou VG10 uprostřed a přesně vyváženým těžištěm.

 

 

ToraBora je nůž jiné váhové kategorie, a to doslova – se svými 400 g je tak na úrovni Kabara, přitom je kratší a má širší čepel (u záštity 4 cm). Ač jen o dva centimetry delší než Frej (čepel 15 cm), má konstrukci typu „full tang“, oproti vzorovému gluharu má však velmi masivní těžkou záštitu, a tím i těžiště posunuté dopředu. Je tedy předurčen spíše k tvrdší práci, jako je sekání větví, štípání třísek a polínek, případně osekávání kolíků apod. To jsem hned vyzkoušel na tzv. kokosovém testu - rozseknutí kokosového ořechu byla hračka, při první ráně jsem zkusil odseknout špičku a uštípl jsem dohladka plošku na povrchu kokosové skořápky. Rukojeť trochu tlumí nárazy, protože střenky z padouku jsou podloženy fíbrem.

 

Proti předloze má ToraBora výrazně silnější a masivnější čepel s nerezovou záštitou. Také materiál čepele (D2) lze považovat za kvalitnější, ale na opracování a broušení náročnější ocel, než je ruská 65X13. D2 drží ostří zvláštním způsobem (je to dané většími legurami při obsahu uhlíku 1,6%) – na dotyk se zdá být tupá, ale přitom řeže velmi slušně a poměrně dlouho drží ostří. Také tento nůž byl vyleštěn do vysokého lesku a při práci házel všude kolem oslnivá prasátka. Při celkové délce 27 cm a celkové hmotnosti i s pouzdrem 560 g je ToraBora ideální společník na cestách do nepohody, kde je třeba sekat větve, dělat kolíky, porcovat krmi, a především – vypadat civilně a nepůsobit moc agresivním dojmem na okolostojící. To je skoro přednostní vlastnost tohoto nože – při 15 cm délky a 4 cm šířky čepele působí na první pohled dojmem menšího nože (podle fotek jsem ho odhadoval tak na 12 cm) a jsa zavěšen na opasku se pod bundou hravě ztratí.

 

Samostatný odstavec zasluhují Mudžahedínova pouzdra. Až na výjimky jsou ze silné hověziny nabarvená na velmi tmavě hnědo (kaštanová barva, henna) a zdobené dutými nýty. Přichycení na opasek je řešené pružným ocelovým klipsem, takže je možné pouzdro zavěsit za opasek bez nutnosti jeho sejmutí. Nůž lze nosit sice jen ve svislé poloze a lze jej zavěsit i čepelí vzhůru, ale u takto těžkého a robustního nože vodorovný závěs už nepovažuji za praktický a spíš bych volil variantu nošení na popruhu v záprsí. Na druhou stranu je pouzdro tak pěkné, že je škoda ho před okolojdoucími schovávat pod kabát. I na pouzdru je vidět precizní a přesné zpracování, a to i při prohlídce zblízka. Ani po měsíčním používání (několik celodenních výprav) pouzdro nejevilo nápadné známky opotřebení, snad jen počáteční lesk se poněkud ztratil.

 

 Při této recenzi dvou nablýskaných elegánů používaných při venkovní práci mně samozřejmě napadaly různé myšlenky, např. jak by se dalo zhodnotit srovnání nožů kovaných s noži vybroušenými z pásoviny. Každé z těchto řešení má své výhody a nevýhody a nechtěl bych na tomto místě srovnávat řemesla kováře a nožíře, neb každé je trochu jiné a vyžaduje rozdílné zkušenosti. Smysl takového hodnocení pak zaniká s rozdílem použitých materiálů – jakkoli se nabízí srovnání třeba přes obdobnou cenu nože, čepel z kované uhlíkovky bude mít asi odlišné vlastnosti, než průmyslově vyrobená nerezová ocel. Stejně tak domácí kalírna dává jiné možnosti (a omezení) než kalírna profesionální. Jako uživatel však mohu vyslovit určité podmínky a požadavky na kvalitu a zpracování. Zde na knajfu se lze často setkat s názorem, že než strojový nůž tovární výroby, je za stejné peníze lepší nůž od nožíře/kováře. Řada mých známých ale zastává právě opačný názor: pokud jedou někam, kde se musí bezpečně na svůj jediný nůž spolehnout, pak jedině odzkoušenou a testovanou kvalitnější firemní produkci. Sám osobně si myslím, že někde na pomezí těchto dvou názorů jsou právě zde testované nože z nerezové pásoviny kalené v kalírně. Pokud na noži není konstrukční chyba, např. příliš dutý výbrus na nevhodném materiálu, nebo příliš ostrý úhel ostří, nemělo by dojít k nechtěnému poškození. N690 i D2 jsou nepochybně vynikající ocele, které toho hodně vydrží, na druhou stranu musím přiznat, že v poslední době mne nadšení z ušlechtilých materiálů poněkud opustilo a zejména na větších nožích do nepohody upřednostňuji uhlíkové oceli. Jakkoli jsou tvrdší ocele vyhledávány proto, že dlouho drží ostří, dávám přednost měkčí uhlíkovce, kterou stačí po celodenní práci chvíli potahat po kameni a ostří je zase jako břitva. Stejně tak se mi pro hrubší sekání i řezání jeví praktičtějším konvexní nebo plochý výbrus, byť dutý výbrus lépe do materiálu proniká a snáze se udržuje.

 

  

Co napsat na závěr – snad poznámku o výhodnosti poměru cena / výkon obou Mudžahedínových nožů. ToraBora se už přibližuje střední cenové hladině nožů kolem 5 tisíc, D2 je tvrdá a těžko obrobitelná ocel, na které nožíř nechá hodně práce, přesto si myslím, že se investice do takové ocele vyplatí, koneckonců stačí si vzpomenout, co všechno vydržel loňský camp survival od Honzy Jehlíka, který byl také z D2. Frej z N690 vychází při kratší délce čepele a usazení na trnu asi o třetinu levněji, o odolnosti ocele opět dobře vypovídá nový Honzův camp survival, který prošel testem vepřového kolene bez ztráty kytičky. Já jsem zatím u takto robustních nožů skončil na houževnaté uhlíkovce (jako je 1095) s povrchovou úpravou, aby nerezla, ale to je dané spíš cenou, než výkonem – člověk takovou kudlu podvědomě nešetří a nebojí se s ní trochu zaprasit, což jsem se s půjčenou D2 maličko obával (např. jsem s ní neházel). Navíc, ToraBora by mohla mít ještě o 2-3 cm delší a o mm silnější čepel, jenže pak už by to typově byl Mod a ne Kizlyar, a kdoví jak by to vypadalo… Každopádně oba Mudžahedínovy nože jsou dokonale řemeslně zpracované a mají „knife appeal“, Frej mi říká pane, a v případě ToraBory to bylo několikatýdenní těžké dilema…