Už je to nějaký ten pátek, co Black začal ve svém vlákně představovat své kosy. Mnozí si jistě všimli drobné roztržky, která se kolem toho strhla. Hlavní ale je, že jak jsme se s Blackem domluvili, tak se i stalo, a po dvou týdnech peripetií s českou poštou jsem už jeho kosu třímal v ruce, abych ji mohl následně otestovat. Celé se to bohužel zdrželo, protože čas jsem měl právě během těch dvou týdnů, a pak se na mne kupila jedna povinnost za druhou, ale na konci srpna se konečně naskytl volný víkend, který padl na kosení a srovnávání. Shodou okolností právě před tímto víkendem dorazil po šesti týdnech z Norska kamarád, který tam dával dohromady postarší farmu, která měla přijít na prodej, a dost času tam trávil právě se sekyrkou a norskou ruční kosou v ruce a vysekával zarostlé keře a stromky. Jeho asistence se hodila ještě ze dvou důvodů: je levák, takže můžeme srovnat použitelnost nástrojů pro praváky i pro leváky, a o knife.cz ví všeho všudy to, že existuje, o Blackovi nikdy neslyšel a jakákoliv zaujatost tedy jde naprosto stranou. Během testu jsme se snažili fotit a natáčet videa – ta mají bohužel ale nulovou výpovědní hodnotu, protože na nich není vidět nic víc, než jak člověk stojí uprostřed ostružin a klátí kolem sebe zeleň. Výkonnost ani rychlost sekání  se z toho nepozná, proto jsem se rozhodl videa ani neuploadovat.

Začnu ale prvními dojmy. Když mi Blackova kosa přišla, docela jsem se divil, jak moc je ostrá. Na vesnici jsem vlastně vyjma kuchyňských nožů a klasické kosy nepotkal ostrý nástroj, většinou to nebylo moc zapotřebí – použitelnost nástroje definoval spíš vhodný tvar, vzhledem ke kvalitě obvykle výrobních materiálů se i bezvadně nabroušené ostří do pár minut naprosto ztupilo, proto nemělo příliš smysl ho moc udržovat. Výbrus na Blackově kose je klínový (možná lehce konkávní, ale rozdíl oproti rovné ploše minimální. Ostří klasicky čočkové, kosa mi přišla s malým zubem zhruba dva centimetry od špičky čepele. Čepel samotná je navařená na ocelovou objímku, svar je tentokrát docela povedený, koresponduje s celkovým vzhledem a nepůsobí nijak rušivě, prostě tam patří. Celé je to naražené na poctivou dřevěnou násadu, dlouhou akorát tak, aby když vezme člověk kosu do ruky, aby se špičkou čepele dostal až na zem. Kosa působí jako velký pracant, který toho dost snese a práce s ním půjde od ruky, těžiště je posunuto díky masivní rukojeti víc do ruky, jediné, co trochu zrazuje od delší kontinuální  práce je trochu vyšší hmotnost. Prostě moc hezký nástroj, jak se ovšem ukáže dál, není všechno zlato co se třpytí a první dojem nemusí být ten správný. Ale nebudu předbíhat a představ si ostatní soutěžící.

Jako konkurenty měl Black požadavky na sekeru, mačetu, srp a normální kosu. Protože jsem si do testu půjčoval nástroje od příbuzných, vybral jsem z nich ty nejhorší kusy, které už většinou ani nikdo dlouho nepoužíval.  Chtěl jsem jim dát dost zabrat, tak aby jich nebyla škoda. Ještě jsem dokoupil v železářství za sto šedesát korun ruční srp s čepelí jako kosa. Dál v recenzi se o nich budu bavit podrobněji, proto aby nedošlo k nějaké záměně, všechny nějak pojmenuju a těchto názvů se budu držet. Zde je výčet, hezky od největšího k nejmenšímu:

Velká kosa. Normální obyčejná kosa, se kterou se seče tráva a obilí. Vzal jsem starou, zrezlou a celkově takovou nepovedenou, se kterou už nikdo asi deset let nic nesekal. Ostří má zvlněné a nerovnoměrné, nenaklepané, nenabroušené. Nikdo s ní nechtěl dělat, tak jsem si řekl, že jestli rozlámu tuhle, vadit to nebude.

Mačeta. Stará mačeta předělávaná z takové té s mohutným čumákem, co se prodává za šedesát korun v železářství. Zkrácená, upravená čepel, ostří naprosto tupá čočka, kterou přesně rok nikdo nebrousil (minulé září jsem jí nadšeně předělával do tohohle tvaru, zatímco odříznutí nosu mačetě vyloženě prospělo, ubrání na ostří naopak ne; od té doby nebyla nijak udržovaná, jen používaná). 

Sekyra. Popadl jsem malou sekerku dlouhou asi jako Blackova kosa, byl to však krok vedle, protože ostří jsem si předtím neprohlédl, a tak jsme až při testu odhalili, že celé ostří je poseto asi milimetrovými zuby, protože s ní děda sekal dřevo, ve kterém byly hřebíky… Z celkového testu jsme ji pak vynechali, protože nemělo smysl s ní ani nic srovnávat, ani ji na tuhle práci používat. V celkovém hodnocení to ale příliš nevadí.

Malá kosa. Jedná se o ten ruční srp s čepelí a la kosa, co je mají v každém zahradnictví a železářství. Úplně nová.

Srp. Starý, zrezivělý, ostří už se rozpadlo, ale sekat s ním jde překvapivě dobře.

A polní lopatka, na kterou jsem si vzpomněl dodatečně, a na jejíž vyfocení už jsem bohužel neměl foťák. Klasická ČSLA lopatka s čepelí na pevno. Na délku se přesně shoduje s Blackovou kosou.

Velkou kosu jsem hodil přes rameno, zbytek do batohu a šlo se. Nejdřív jsem se chtěl s Blackovou kosou trochu sžít a zjistit, jestli se dá na tuhle práci velká kosa opravdu použít, proto padla první volba na obyčejnou cestu zarostlou vysokou trávou a sem tam bodláčím a keříky:

Tahle cesta se nakonec ukázala jako křest ohněm, protože jsme na něm polovinu nástrojů poškodili. Takže popořadě. Velká kosa se nakonec ukázala v hodně dobrém světle. Keře a malé stromky brala stejně bez problému, jako trávu. Co nemělo kmen širší, než centimetr, odpadlo hezky u země bez většího odporu. Protože nebyla naklepaná ani nabroušená, nevadilo jí, když nabrala nějaký ten kámen, nebo když se s ní kvůli nerovnosti povrchu zaoralo do země. Akorát rukojeť pro pravou ruku mi asi po třech nápřazích zůstala v ruce, takže po zbytek dne jsme kosili tak, že jsme ji drželi za ratiště. Vzhledem k osmiúhelníkovému průřezu se ale dobře kontrolovala poloha čepele a na prosekávání cest vlastně absence té rukojeti vůbec nevadila. Další přišla na řadu mačeta. Brala trávu, drny, stromky, všechno v pohodě a bez problému. Výkon oproti kose však o poznání horší – pomalejší, menší záběr, když chtěl člověk zlikvidovat stromek opravdu těsně nad zemí, znamenalo to seknout mačetou přes kmen do země vedle. Ale vzhledem k tomu, že tupá byla už od začátku, se vlastně nic neděje. Pak nastoupila s velkým očekáváním Blackova kosa. Myslel jsem, že nebude brát trávu, ale šlo to. Ne moc dobře, ale posekala jí. Jenže pak přišel kámen úrazu – vlastně keřík. Dvakrát jsem seknul, keř to nevzalo ani celý, tak se divím, co se děje, a podívám se na ostří. Ostří ve dvou místech asi o milimetr vybočené! Ten keřík bylo pár kmínků o průměru dva až tři milimetry. Oba jsme na to koukali docela vyjeveně a radši to hned vyfotili.

Řekli jsme si, ať to máme rovnou z krku, vzal jsem tu kosu a podsekl s šípek u cesty. Přikládám další fotku, kdy jsme práce s Blackovou kosou zanechali a zkoušeli další nástroje.

No nic, jde se na malou kosu. Práce s ní je překvapivě snadná, hravě předběhla mačetu i Blackovu kosu, co se potenciálu týče, je nastejno s velkou kosou, jen se s toho s ní udělá za stejný čas méně. Opět kmeny do centimetru tloušťky bez problému. Bohužel se však projevila nižší kvalita, čepel malé kosy je na trnu, který prochází celou rukojetí, a na jejím konci je zahnutý. Trn není z jednoho kusu, asi v polovině délky je na něj navařen kulatý drát, jehož konec je právě zahnutý a drží čepel v rukojeti. Protože však jde o naprosté bláto, zahnutí se máváním narovnalo a čepel z rukojeti povylezla. Stejně jsem chtěl tu rukojeť sundat a dát tam delší, aby byla malá kosa stejně dlouhá, jako ta Blackova, a pak srovnávat jejich výkon, takže mě to k tomu aspoň donutilo. Pak jsem zkusil srp. U něj se nejvíc projevuje, jak je krátký. I naprosto tupý ale díky dobrému tvaru bral keře, ze stromku jsem s ním na druhý pokus usekl centimetrovou větev. Až se občas divím outdoor nožům, jaké s tím mají problémy… Když už jsem věděl jak na to, šly větve šikmým sekem do centimetru tloušťky jednou ranou. Přeseknout ale stromek vodorovně těsně u země je větší práce. Sekeru jsme nechali sekerou, protože mezi ostatními nástroji naprosto zapadla. Malé věci spíš umlátí než usekne, stromky si musí člověk druhou rukou přidržet, což je u kos a srpu zbytečnost, a tak se s ní pracuje o poznání pomaleji. Zkušenosti to byly vzájemné a ani levákovi vůbec nevadilo pracovat s normálními nástroji, prostě nesekal od těla k tělu, jak bývá zvykem, ale naopak. Když si to vyzkoušíte, zjistíte, že nejde o nijak nepřirozený pohyb, a že je vlastně všechno v pohodě. S těmito závěry jsme opustili první stanoviště a šli si klátit cestu dál lesem.

Bohužel v tuto chvíli vypověděl službu foťák, takže z následující hodiny sekání není žádný záznam. Prakticky se dá ale říct, že s velkou kosou se dá jít pomalu dopředu, stále bez zastavení postupovat a nechávat cestu naprosto vyčištěnou. Pobrali jsme s ní i několik bezů, o zbytek se bleskově postarala mačeta. Dopoledne je fuč, čas na oběd a opravu nástrojů.

V dílně jsme ještě jednou nafotili zohýbané ostří před jeho úpravou (viz fotky výše). Ostří jsem odbrousil, až jsem se dostal na tloušťku, kterou jsem považoval za úměrnou, a vybrousil opět čočku, protože mě Black přesvědčoval, jak zkoušel různé varianty a jak je tahle nejlepší.

Čepel malé kosy jsem navařil na objímku a nacpal na dlouhou násadu. Bohužel opět nekvalitní materiál, když jsem s ní zkusil mávnout, pružilo to, tak jsem tam ještě přivařil ocelovou tyčku. To už bylo v pohodě a malá kosa byla o fous pádnější, což bylo jen dobře. Celkově i na dlouhé násadě takhle vážila méně, než Blackova kosa.

Protože si Black stěžoval, že musel hodně vysekávat ostružiní a že si kvůli tomu svou kosu vlastně udělal, vyrazili jsme k jednomu nedávno vykácenému pruhu lesa, kde vlastně nic jiného, než půlmetrové ostružiní nebylo. Sekyrku ani srp jsme už nebrali, sekyrka by k ničemu moc nebyla a se srpem je to o ruce. V pelotonu tedy zůstaly všechny tři kosy a mačeta. Jako první šla opět velká kosa. Rychlost práce s ní naprosto fascinující, ostružiny létaly kolem a zůstávala jen hladká vyčištěná cesta mezi houštím ostatních ostružin. Mladé náletové stromky jako by nebyly. Tady mám ale poznámku od kamaráda, že jsme se ke kose moc hezky nechovali a že je nejspíš jen otázka času, kdy se někde zlomí. Sice nám nikde nepraskla a nebyl ani žádný defekt na ostří, ale jeden nikdy neví. Tak trochu naštěstí ale prodávají čepel kosy za sto devatenáct korun u nás v železářství, navařit to na nějakou objímku, nacpat na klacek a člověk má za mrzký peníz a půl hodiny práce dokonalý nástroj na čištění cest všeho druhu, pokud na nich tedy nebudou stát vzrostlé stromy. A když se to náhodou zničí, tak ta stovka tolik nezabolí.

Dál malá kosa na dlouhé násadě. Práce jednoduchá a příjemná, člověk nepřijde do kontaktu s ostružinami a kdyby to bylo náhodou zapotřebí, dá se chytit oběma rukama. S velkou kosou se sice nemůže rovnat, ale už se jí dost blíží. Jeden z Blackových požadavků byla i skladnost, aby si nástroj mohl hodit do batohu a jezdit s tím na kole. Myslím, že tenhle nástroj s tím problémy mít nebude. Čepel je o něco málo delší, než na Blackově kose, ale v řádu centimetrů, takže do batohu by se měla s přehledem vejít, a vyčuhující násada není na obtíž, pokud tedy člověk nejezdí s hlavou úplně zakloněnou dozadu. Abych ale někam směroval test, seřízl jsem násadu tak, aby byla stejně dlouhá, jako Blackova kosa.

S touhle velikostí už byla práce s ostružinami o dost obtížnější. Nejde o to, že by byl nástroj méně výkonný, ale tohle už je prostě moc krátké a člověk přijde ke spoustě oděrek až po loket má celou ruku plnou trní. Bral jsem to prozaicky tak, že když už to mám s sebou tahat na kole, tak si nebudu ještě tahat pracovní rukavice a nějaký svrchník s dlouhým rukávem. Nástroj by měl podle mého sloužit ke svému účelu tak, jak je. Z tohoto pohledu mi přijde délka jako nedostatečná.

Další nastoupila Blackova kosa. Je mi to konstatování vážně líto, ale oproti malé kose je dost pozadu. Těžší, neohrabanější, menší záběr, dokonce je špatně i to těžiště. Zkusím to lépe popsat: Když se do něčeho tvrdšího zaseknete, kosa má větší tendenci se o to zastavit a kolem těžiště se protáčet tak, že vaše ruka pokračuje po oblouku dopředu, ale nic se neusekne. Není to úplně tak doslova, jen musíte do rány vložit větší sílu, abyste překonali tenhle pohyb. Problém je i v tom rovném ostří. Prohnuté ostří kosy má tendenci se zaříznout. Tohle je sekyrka – na místě kontaktu to zůstane a seká to. Jenže právě oproti sekeře je úplně mimo to těžiště. Blackova kosa tak má tendenci vyklouzávat z ruky a musíte proti tomuto pohybu vynakládat další zbytečnou sílu. Dá se to kompenzovat tím, jak mi ostatně Black sám radil, aby se sekalo špičkou. Seknete prostě tak, jako byste do té přesekávané věci chtěli vrazit špičku kosy. Celou věc to vylepšuje, ale takhle to má oproti kosám klasických tvarů úplně mrzký záběr, dopředu se postupuje po centimetrech a vytahování z ruky při nárazu do čehokoliv tvrdšího stejně nevymizí. Co se navíc vůbec neosvědčilo, je ostří do čočky. Kosa s ním totiž není schopná přeseknout stromek! Jen ho tak odrbává, a pokud ho chytíte nahoře druhou rukou, namísto přeseknutí ho vyrve z kořenů.

I na tohle má Black metodu, jenž popsal slovy „chytit druhou rukou a stromek podříznout, jako se podřezává prase“. Takhle to sice jde úplně bezvadně, ale má to několik nedostatků. Prvním je stromek uprostřed těch ostružin, kdy se k tomu, abyste ho chytli, nijak nedostanete. Druhý hlavní je ten, že s normální kosou nic chytat druhou rukou nemusíte, ta to prostě vezme sama od sebe. S Blackovo kosou je první úkon chytit stromek, druhý přiložit kosu a třetí říznout – zabírá to tak vlastně třikrát tolik času.
Poslední byla mačeta, ve zkratce rychlost klestění shodná s Blackovo kosou, jen je lehčí a líp seká.

Cestou zpátky jsme to brali kolem jednoho krmelce a vznikla úsměvná dvojfotka před-po, aneb dvacet vteřin práce s velkou kosou.

Po návratu jsem se jal opět předělávat ostří. Tentokrát jsem se s tím už moc nepáral a z milé čočky jsem udělal klasickou fasetu. Šel jsem to před dílnu letmo vyzkoušet, bylo sice fajn, že to takhle bralo i trávu, ale bohužel jsem špičkou ťuknul do kamene a ta se mírně ohnula. To mě trochu naštvalo, chtěl jsem jít dělat s upraveným ostřím další testy, ale když jsem viděl, že by se mohlo zase vyhýbat ostří, řekl jsem si, že to prostě půjdeme zkusit i za tmy a že jestli se to bude zase ohýbat, že už se na to úplně vykašleme. Mé obavy se naštěstí nepotvrdily, kosa sekala o dost ochotněji, než předtím, ale malý jasánek stejně sekem nezdolala a bylo zapotřebí podříznutí.

Další den mě ještě napadlo srovnání s tou polní lopatkou. Aspoň tady dopadla lopatky hůř než kosa, je těžší a pomalejší, při vodorovných secích má sice daleko lepší pádnost a všechno bere jednou ranou, ale práce nejde tak od ruky a navíc se člověk víc unavuje. Faseta na ostří se u kosy docela osvědčila, sekala podstatně lépe, ale klasické neduhy tvaru, které jsem už popisoval, se stejně nevytratily. Dobře kosa sekala svisle, i v tomhle ji však překonala i ta mačeta, navíc sekat svisle má smysl jen tam, kde kosená vegetace nedosahuje výš, než nějakých třicet centimetrů. Taky se poseká jen něco málo oproti vodorovným sekům.

Zhruba v tomto rozsahu jsem chtěl původně uveřejnit recenzi, ale nedalo mi to a raději jsem Blackovu kosu testoval ještě dál (kvůli tomu vzniklo další podstatné zdržení). Musím uznat, že při vysekávání stromků je s ní práce poměrně pohodlná, člověk se nemusí moc ohýbat ani mávat rukou a technika podřezávání funguje na výbornou. K testům jsem pro srovnání bral i mačetu a musím bohužel dodat, že jsem nenašel nic, co by oproti ní šlo kosou zdolat rychleji. Zkoušel jsem všemožné stromky a keře do tloušťky pěti centimetrů. Mačetou šlo přeseknout vše na stejně nebo méně seků za celkově asi třetinový čas.

Abych to ale nějak zhodnotil na závěr. Rovné ostří Blackovy kosy má na normální sekání nevhodný tvar. Ne nadarmo jsou čepele všech normálně používaných nástrojů na kosení zakřivené. Pokud má někdo v plánu vyčistit plochy zarostlé drobným křovím, plevelem a malými stromky, není důvod pro ni šahat – obyčejné nástroje odvedou svou práci rychleji a lépe. Výborně pracuje při podřezávání samostatně stojících malých stromků, které můžete chytit do ruky, a podsekávání tlustších stromků a keřů, na které byste si s normální kosou jen těžko troufli. Při každém záseku se ale vytrhává z ruky musí se vynakládat více síly, navíc obyčejná mačeta ji stejně překonává. Práce s kosou je však daleko kultivovanější a pohodovější – i proto se zdá, že rychleji odsýpá, i když opak je pravdou. Mačeta tak předběhla Blackovu kosu ve všech výkonnostních ohledech.
Co bych hodnotil vyloženě negativně je však použitý materiál. Ostří kosy nebylo subtilnější než na každém druhém zavíráku nebo kuchyňském noži a nedovedu si představit, že by se mi na nich po prvním kontaktu s čímkoliv tvrdším, než tráva, ohlo jejich ostří skoro do pravého úhlu. Každopádně jsem nečekal, že by se něco takového mohlo vůbec stát, když mi byl zaslán asi už pátý vývojový model. I vesnická kosa, která má čepel i ostří tenčí, než ta Blackova, zvládá zatížení lépe. Pomohlo sice přebroušení na tlustší část, ale ne každého by asi bavilo se s tím dělat a nástroj navíc citelně ztratil na výkonnosti. Nebýt toho, že mi přišla kosa od Blacka se zubem, málem bych si myslel, že to není ani zakalené. Přesný druh materiálu si nepamatuji, ale věřím, že to Black doplní v diskusi. Předpokládám také, že Black zaslal svůj výtvor na test správně tepelně zpracovaný – žádné velké série nedělá, tak určitě nemá problém s výstupní kontrolou, navíc proč dávat na testování zmetek? Vřele doporučuji se tomuto materiálu na výrobu nožů a podobných nástrojů obloukem vyhnout.

Kruha