Přišel mi podivný balíček – přelepený kus složeného kartónu, ze kterého vypadl plátěný válec zelené barvy (Hlohův originální šátek), jenž skrýval dva nože na uživatelský  test, zavírák s dřevěnými střenkami a pevný nůž s parohovými střenkami. Oba nože působí syrovým dojmem, jsou jakoby nedodělané (= nenaleštěné), přitom plně funkční a velmi pevné. Hloh zde byl označen mj. lidovým umělcem, a myslím si, že to je velmi přesné. Jakkoliv jsou jeho nože syrové a jakoby nedodělané, jsou osobité. Nepatřím k těm, co dávají naleštěné nože do vitrínky a pak opěvují jejich výrobce, jak nádherné, skvělé, pevné a řezivé jsou. Naopak, každý můj nůž pracuje se dřevem, a pokud v této zkoušce neobstojí (i to se občas stane), bez milosti jde z domu. Hloh dělá nože „kapesní“, nijak zvlášť přebujelé, žádné velké sekáče. S takovým nožem se na dřevo musí jinak, než s pětipalcovým půlkilovým sekáčem, nejlepší je to s tloukem. No a právě tady se vyplatí sendvič z 12060 na bocích a 19312 na břitu.

oba Hlohovy nože jsou jak z minulého století, ruční práce se na nich rozhodně nezapře.

Selský zavírák
Hlohův selský zavírák, to je prostě nářez. Už když jsem viděl Galilovo navajo, říkal jsem si, že na té neotesanosti něco je, ten nůž působí jak surový hrubián. Nůž který mi Hloh poslal na test je trochu komornější. Čepel má při 9,5 cm sílu 4 mm, nůž váží 150 g. Zajímavě řešené je péro, které je uchycené na třech nýtech a mezi pérem a příložkami je docela slušný fuk na propláchnutí. Nůž nemá pojistku, ale péro je tak silné, že čepel je bezpečně zajištěna. Špička čepele je shora do oblouku, výbrus čočkovitě konvexní, plynule přecházející do ostří. Díky tomu se nůž báječně leští na kůži. Mikrofasetu jsem vytvořil až při několikanásobném obtažení na keramice. Střenky mají vybrání pro pohodlnější úchop, rozšířená část kolem čepu je zároveň záštitou. S testovaným nožem jsem dělal všechny možné činnosti, od nařezávání podpalovače až po běžné potravinové konzumační úkony. Ostří při práci se dřevem se maličko tupilo, stačilo pak jen jednoduché obtažení, aby opět holilo chlupy na předloktí. Třísky jsem s tímto nožem bez problému naštípal, jinak na nějaké těžší práce zavírák určený není, i když nepochybuji o tom, že by se jich zhostil se ctí. 

Hlohův zavírák je nůž na každou sezónu, na podzimní houby, nebo na přípravu podpalovače na ohýnek, všude najde uplatnění. Momentálně vytěsnil z kapsy bundy Ka-bar Dozier, který dostal dovolenou, přes zimu ho tam asi nechám, přece jen dřevěné střenky v ruce nestudí.

Pevný nůž
Hlohův pevný nůž je tak akorát do ruky. Čepel má 10,5 cm při síle 3 mm. Výbrus je opět velmi mírně konvexní, špička je zaoblená, ručka poněkud subtilnější. Osa nože je taková mírně zvlněná (někdo by možná řekl „Hlohovská“), střenky z parohu také nejsou zrovna symetrické, takže ve výsledku je plus mínus rovný celý nůž. S tímto nožem jsem zkoušel trvanlivost ostří, přesekával jsem nějaké zbytky papíru do sběru a z časopisů jsem musel oddělit sešívací drátky, které mi pak posloužily na rozsekání. Nejenom že se ostří neotupilo, ale malý zoubek se vyštípl pouze na jediném místě, kde jsem zabral trochu do boku. To znamená, že nůž je zakalený na vyšší tvrdost. Díky opravdu ostrému ostří uhlíkové oceli lze s nožem nakrájet na jemné pásky např. březovou kůru nebo podpalovač, ani v kuchyni si nůž nezadá. Čím ostřejší nůž, tím jemnější plátky dřeva, a tím rychleji oheň. Jediným ergonomickým nedostatkem je absence záštity a ostří vybíhající až do oblouku ricasa. Člověk se může snadno pořezat do ukazováčku při nevhodném použití nože (např. bodání). Nůž se mi osvědčil i v kuchyni, kde se dobře zhostil jak krájení chleba a mazání čehokoliv, tak krájení zeleniny a masa. Jediné, na co si člověk musí dávat pozor, je aby se nůž nezanášel nečistotama, a aby nebyl dlouho mokrý. Při péči, kterou nožům věnuji, to není problém, ale nechat ho na lince bez dozoru to dost dobře nejde.

S pevným nožem je příprava ohýnku hotová hned, jen při páčení a sekání je třeba dávat pozor na ricaso. Oloupat březovou kůru není problém, nůž je ostrý jako břitva.

Oba Hlohovy nože dělají svému tvůrci čest a nepatří do starého železa, ač z z něj vzešly. Rozhodně se jedná o nože, které jsou kovářsky kvalitně zpracované, a nenechají svého majitele na holičkách. Oba nože jsou festovní. Oba jsou také svým zastaralým stylem tradičního řemesla krásné, možná až okouzlující. Nejsou to nože pro kancelářské hlodavce, ale rozříznout obálku, rozkrojit rohlík a namazat něco z kelímku také v případě nouze zvládnou. Mnohem radši ale řežou pruty, klacky a další odolné řezivo. Se špunty si poradily hravě, zavírák s 4 mm čepelí a trochu víc konvexním výbrusem přeřízl špunt silou 10 kg, pevný nůž s 3 mm čepelí a skoro plochým konvexem silou 7 kg (to je hodnota srovnatelná s Victorinoxem nebo Endurou). 

Hlohovy nože ze starého železa vzešly, ale rozhodně do něj nepatří. Počítám, že tenhle nůž přežije dvě generace.

 

Hlohův pevný nůž svým pojetím sice není určen do kuchyně, je ale tak univerzální, že veškerou potřebnou práci zastane. Jediné, co vyžaduje, je po použití okamžitě opláchnout a utřít, zejména po tak agresivní zelenině, jako je cibule. Nůž je ostrý jako břitva, výbrus téměř plochý, cibule se ani nelepila na boky, ani nelámala, zkrátka šlo to jako po másle.