Na jihovýchodě Rumunska, na úpatí pohoří Muntele, v malé vesničce pod tajemnými ruinami středověkého hradu vybaluju z tašky dvě sady nožů.
Východní, asijské pojetí, prezentuje pracovní nástroj, věc denního používání. Rozhodující je nízká cena, snadná výroba a 100% funkčnost. Materiál na výrobu poskytly formou ostatků odpružení svých vozů firmy Toyota (Thajské nože), respektive UAZ (Laos). Čepele jsou tedy ekologicky pojaté, všeobecně prospěšná recyklace kvalitního materiálu. Ručky vyrobil místní řemeslník čistě účelově, bez zbytečných ozdobných prvků.
Délka 36cm, čepel 24cm, šířka čepele 4mm
Na noži ze středního Thajska, kterému pro tvarovou příbuznost říkejme kukri, byl původně červený pletený provázek. Jelikož se mi esteticky nepozdával, hned jsem jej sundal. A později při hledání nože v husté vegetaci toho litoval. Promyšleno do detailu, netřeba nic měnit! To by měli prodavači v Kančanaburi říkat každému farangovi, který o jejich produkci projeví zájem. Jednoduché pouzdro je vyrobené ze silné koženky. Stálo stejně jako samotný nůž a Thajec ho musel na moje přání pěknou chvíli hledat. Prostě se tu moc nepoužívá, nářadí se balí do hadru a nosí v tašce nebo košíku. Mimochodem přání bylo vyjádřeno pomocí pantomimy, tj. pro okolí poměrně zábavným způsobem. No zkuste naznačit, že chcete něco zastrčit do něčeho…:)
Délka 37cm, čepel 22cm, šířka čepele 3mm
Pouzdro nože pořízeného na severu Thajska tvoří kapsa z hnědé koženky, ve které jsou dvě dřevěné vložky. Ty nůž i v pouzdru fixují. Funguje to spolehlivě, dokonce to i stylově vypadá. Nůž samotný prezentuje jakýsi univerzál a byl k dostání na trzích prakticky všude. Tedy bez pouzdra, to bylo jen na severu. Díky relativně lehké tenké čepeli a dobrému vyvážení se hodí i na jemnou práci, díky délce zase zvládne lecos rozpůlit švihem.
Délka 40,5cm, čepel 27cm, šířka čepele v nejsilnějším místě 6mm
Laoský pracant má ručku nelakovanou a oproti thajskému severnímu noži se díky tomu drží o něco lépe. Ačkoliv je zpracován metodou „žaves“, přesto oplývá určitým kouzlem. Kvůli přepravě na vlastních zádech po celou dobu výletu jsem musel u všech asijských nožů volit jejich nejmenší a nejlehčí variantu. Jinak toto jsou skutečně na místní poměry „perořízky“. Nebyl problém sehnat sehnat kusy padesát centimetrů velké a centimetr silné. Kdo se tím ale ohání, nevím.
K laoskému noži žádné pouzdro není, ani nebylo k mání. Lepší verze mají pouzdro ze dvou plátků bambusu stažené pleteným vláknem, ale to jsou provedení z trhu pro turisty. Já přepravu řeším přehnutým kartonem omotaným lepenkou na koberce. Myslím, že filosofie nízkých nákladů a maximální funkčnosti byla zachována.
Nůž vznikl kombinací kovářské práce a opracování flexou. Při dokončování špičky ale flexa materiál asi příliš prohřála a popustila. Oprava byla jednoduchá – pilníkem ubrat špičku až na tvrdý materiál a brouskem na kosu dohnat ostří k jedovatosti.
Měkká špička nevydržela tíhu odpovědnosti, ale oprava byla snadná.
Západní pojetí nože, to je spíš o emocích, probouzení představ dobrodružství a nebezpečí. Tvary obou zde prezentovaných nožů nejsou vysloveně perfidní, přesto UZI evokuje výzbroj Arnieho čety z Predátora, bowie zas příběhy divokého západu. Oba nože jsou spíše výsledkem práce designéra než přirozené evoluce nástrojů. Použité materiály rozmazlují uživatele, nezatěžují jej starostí o údržbu. Nerez, hliník, guma.
Délka 30cm, čepel 16,5cm, šířka čepele 4mm
Jemné pískování povrchu dodává UZI spolu s lesklou fazetou a mnohoslibnými nápisy 154CM, CRIOedge, custom design apod. nádech exkluzivity. Překvapil mě vysoký dutý výbrus. Jde opravdu velmi do tenka. U tohoto typu nože bych čekal odolnější konvexní nebo plochý brus. Ocel 154CM je hodnocena jako velmi kvalitní a trvanlivá, až na křehkost. A tady „konkáv“ moc nepomůže. U špičky jde výbrus až do extrému. Díky asymetricky řešenému hrotu je zde síla materiálu cca 1,2 mm. To už vyvolává obavu o trvanlivost při náročném použití, nemluvě o naplnění názvu „Defender, tactical version“. Na druhou stranu jsou díky stylu výbrusu vynikající výsledky při řezání. Nůž po vybalení z krabice podle očekávání holil. A4 na výšku bez problémů rozpůlil, skvěle porcoval i vše, na co bylo možné v kuchyni narazit. Ale kuchyni jako místo trvalého pobytu svého výtvoru Fred Carter určitě nezamýšlel.
Pouzdro UZI je univerzál s plastovou vložkou, kterým firma patrně vybavuje širší produkci. Ne že by nesedělo, je akorát trochu delší než by muselo být. Alespoň jej mohu používat pro většinu svých velkých nožů. Pouzdro je opatřeno poměrně velkou kapsou na brousek či jiné drobnosti, šňůrou na uvázání ke stehnu, velkým okem na pásek, M.O.L.E. systémem a dvěma polohovatelnými pásky na fixaci nože v pouzdru. Jeden je na suchý zip, druhý, označený jako para – tichý, na plastový otočný knoflík. Působivé, efektní. Jediné mínus je spojené se zubatým tvarem UZI, který příliš nepodporuje rychlé tasení. Mám obavu, že hlavně pilka na hřbetu čepele pouzdro dříve či později poškodí.
Délka 30cm, čepel 18cm, šířka čepele 3,5mm
Tohle bowie s sebou vozí kamarád. Nůž nese známky občasného používání, ale dlouhodobě těžkou prací netrpí. Fotogenický vzhled se osvědčil už cestou sem, kdy tasení a vehementní mávání třiceticentimetrovou kudlou učinilo konec nikam nevedoucí debatě s pirátem silnic, vedené z okna do okna souběžně jedoucích vozů. Kam až tady člověk občas musí zajít…
Použité materiály tradice zrovna nectí. Nerezová ocel 440C na čepeli, guma na rukojeti. Hlavně ta guma se mi na bowie nezdála zrovna ideální, ale dobře se drží a bráno pohledem člověka mimo Knife, nevypadá úplně špatně. Pouzdro je stylové a prosté moderních vlivů, pořádná silná hovězina.
Test funkčnosti
Pobyt ve městě mnoho příležitostí k řezání či sekání mimo kuchyni nenabízí. Proto jsem si nože vzal sem, poslední vesničky před horami. Ale ani tady to není ideální, nechce-li člověk jen tak devastovat okolí. Bowie a kukri ještě přetáhnu keramikou, aby všechny nože byly ve stejné kondici.
Takže řezání začneme chlebem. Čerstvým, bílým. Kapesní victorinox, můj stálý společník na cestách, je kvůli krátké čepeli poprvé jednoznačně poražen. Krajíce pod tloušťku 3cm nejdou, jsou potrhané a nepravidelně tvarované. Tvrdá kůrka a měkká střída si žádá jiný nástroj, je-li v plánu dosažení i jakéhosi estetična. UZI předvádí luxusní řez, bowie jakbysmet. Dutý výbrus obou boduje. Laoský nůž krájí bezpečně, severní thajský nůž také bez chyby. U kukri se negativně projevuje tvar a vyvážení čepele, nepomáhá ani úhel brusu. Lepší výsledek než pižlání by přinesl možná sek, takto žádná sláva.
Chleba máme za sebou, co dál? Posekat nějaké větve v rozsáhlé zahradě. Kamarádi na mě už koukají jako na blázna. Rumun vůbec nechápe co a proč se děje, ale proklestění vítá.
Uzi a bowie nic moc. Uzi je vyvážené zhruba na prostředek, bowie má těžiště kvůli mohutné záštitě a těžké rukojeti pro sekání vysloveně nevhodné. Tohle je disciplína pro Asii. Nikdy jsem tam neviděl prodávat sekeru, vše musí zvládnout nože. Klacky o průměru palce jdou na jedno seknutí. Pouze severní nůž se má tendenci při nárazu do suchého dřeva v dlani kroutit. Může za to kulatá lakovaná střenka. Laoský nůž má střenku stejného tvaru, ale bez lakování z kusu větve s jemnými podélními rýhami. Kroucení se u něj projevuje jen minimálně. Má také nejdelší čepel, takže švih je velmi účinný. Kukri kraluje sekání silnějších klacků a suchých větví. Těžiště je hodně u špičky, zahnutý tvar čepele a oválný tvar rukojeti s vybráním na dva prsty jsou pro tuto aktivitu ideální. Nízký konvexní výbrus by určitě dovolil i štípání menších špalků. Nakonec s kukri porážím i uschlou jabloň s kmenem asi deset centimetrů v průměru. Sekerou bych to neudělal lépe.
Další disciplínou je porcování pečeného kuřete na večeři. Tři zlatavá kuřata rychle měním na čtvrtky. Sekem tady fungují všechny nože dobře, asiaté přeci jen o trochu lépe. Problém nastává při dělení skeletu tlakem. Čepel laoského nože je příliš dlouhá, je potřeba si pomoci tlakem na špičku. Nejhůře to jde s UZI. Poprvé jsou nepříjemné velké zuby na rukojeti. Při řezání tahem, bodání či sekání nevadily. Je-li ale potřeba na nůž zatlačit shora, má dlaň úředníka problém. Za tři dny intenzivního endura sice od řidítek kůže ztvrdla, ale ne dostatečně pro UZI. S rukavicí by to šlo, ale s tou se do kuchyně nepohrnu.
Finální zkouška bude řezání netradičního houževnatého materiálu - motokrosové pneu C-16 Stone eater. Nože jsem po předchozích testech nepřebrušoval. Zkouším to s čepelí suchou i namočenou ve vodě. Výrazněji se rozdíl se projevuje u UZI a bowie, které mají obě čepele hladké a guma se na ně za sucha lepí. Hrbolatí a rýhovaní asiaté řežou za sucha i mokra skoro stejně dobře. Naprosto vyniká laoská dlouhá čepel, která se za známky kovářské práce nijak nestydí, i ostří je mírně zvlněné. Není problém uříznout dva špunty najednou. Druhé místo zabírá UZI za mokra. Ostré jako břitva, vysoký duťák, jiný než skvělý výsledek v řezání se nedal čekat. Na Laos schází jen pár cm čepele. Zhruba nastejno pak vychází bowie za mokra a severní nůž. Kukri řeže také dobře, pomáhá rádius čepele. Proti je trochu výbrus, ale vadí méně než u krájení chleba.
Nakonec zkouším ještě pilku UZI. Dřevo moc nebere, rychle se zacpe materiálem. Přecházím na pneu. Tam je to lepší, ale jakmile se z gumy a umělých vláken dostanu na kalený obvodový drát, je zle. Zuby srovnány do roviny, konec testu :( Nevím, na kolik je kalený drát v patce pneu, ale tady nelze pokračovat. Na čepeli jinak nejsou žádné známky opotřebení nebo škrábanců, a to dostala zabrat. Pilka je zřejmě příliš jemná pro takové zacházení -obdoba na bodáku AK 74 má zuby dvojnásobně široké. Několik probodnutí pneu laosanem, UZI i bowie a končí nožířský amok.
Co říci závěrem? Kdybych měl přecházet zdejší liduprázdné pohoří pěšky, vzal bych si s sebou některý z asijských nožů. Pro část světa je to nástroj na vše a na kdykoliv, proč by měl zklamat právě tady. Jsou jednoduché a účelné, uhlíková ocel navíc funguje s firesteelem. A bez ohně bych tu noc strávit nechtěl. Na ukazování v kempu a přejezd hor na motorce volím západní, vyfešákované hi-tech kousky. K použití se sice moc nedostanou, ale navozují pocit luxusu a bezpečí. Dobrá pouzdra umožňují bezproblémový transport v batohu a pokud by na to byla chuť, tak i umístění do nějaké protipso-taktické polohy. Ale na zdejší divé sabáky stejně radši klackem a bojovým pokřikem:“Nazdáááár!“ :)
