Na jarní výstavě nožů v Praze (19. 4. 2009) mi do oka (spíš do ruky, ale o tom později) padl nůž, který dostal časem jméno Rampa (přítelkyně vlastní od vánoc 2008 malý zavírák od Mata, kterému říkáme Kačka, takže inspirace Kačeřími příběhy je patrná). Původně jsem chtěl napsat o noži pár řádků mnohem dříve, ale nakonec zvítězilo rozhodnutí počkat, až opadne prvotní zamilovanost a až budu mít s nožem už něco nařezáno.

     Tento článek bych chtěl pojmout trochu jinak, než jak bývá u recenzí zvykem. Jelikož se jedná o autorský nůž, a tudíž originál, který pravděpodobně nebude nikdy přesně zopakován, pokusím se téměř vyhnout hodnocení nože jako celku (což se mi úplně nepodaří), ale zaměřím se spíš na popis a hodnocení jednotlivých prvků (jako typ pojistky, konstrukce, tvar rukojeti atd.), které se na Matových nožích opakují. Myslím si, že článek tak bude mít větší přínos pro čtenáře. Rozdělme si tedy následující text na povídání o čepeli, konstrukci (včetně pojistného systému) a rukojeti.

Čepel

     Čepel je 10 cm dlouhá (měřeno od horního okraje střenky otevřeného nože), 2,9 cm široká (v nejširším místě) a 2,5 mm tlustá. Vyrobená z oceli 17029 (AK5), podle Matových informací kalené na 58 HRC. Po několikaměsíčním používání mi přijde – co se obtížnosti broušení a schopnosti držet ostří týče – velmi podobná oceli AUS-8, používané na sériových nožích (rukama mi prošla například CRKT M21, Camillus Wildfire, KaBar Dozier folder, Gigand Adventurer, nebo můj oblíbený Cold Steel American Lawman). Stejně jako AUS-8 ji lze nabrousit do skutečně jedovaté ostrosti, kterou ale celkem rychle ztrácí. Nicméně funkční ostrost (nůž neholí, ale papír řeže bez zadrhávání) si zachovává poměrně dlouho. Výhodou je pak možnost ostří velmi snadno oživit (stačí keramická tyčinka a kožený pásek).
     Z fotek je patrné, že čepelka má šavlový výbrus, který v kombinaci s tloušťkou čepele zajišťuje dobrý kompromis mezi řezivostí a odolností čepele. Nezřídka jsem s nožem pomocí tlouku (nebo dlaně levé ruky) štípal třísky na podpal i s následným „odpáčením“ třísky od zbytku prkna – bez problému (samozřejmě je nutné takovou činnost konat s citem). Jediný „defekt“, který se po této – pro zavírák dost nestandardní – činnosti projevil, byla vůle v čepu, která zmizela po jeho dotažení. Jako důkaz dobré řezivosti nám může posloužit skutečnost, že čepel tvrdou zeleninu a ovoce (jablko, mrkev,…) skutečně krájí, nikoli odlamuje.
     Tvar čepele bych charakterizoval jako táhlý, ladný clip point. Tento mi velmi vyhovuje při řezání a vyřezávání (nůž se dobře ovládá v řezu), ale k namazání paštiky na chleba by lépe posloužila čepel se širším hrotem. Ostří nože má klasický tvar (bez prohnutí) a je 10 cm dlouhé. Za velmi pozitivní považuji fakt, že výbrus je veden až k rukojeti, a ostří je tudíž použitelné v celé své délce.

Konstrukce

     Konstrukce nože je samonosná, což znamená, že nůž nemá ocelové/titanové příložky a teprve na nich namontované střenky. Rukojeť tedy tvoří pouze dřevěné střenky, dostatečně silné k tomu aby snesly tlaky působící při manipulaci s nožem na čepy a uchycení pera pojistky – každá střenka má 1 cm tloušťky. Takové konstrukční řešení s sebou přináší nižší odolnost nože, ale také výrazné odlehčení (při své mohutnosti váží nůž 131 gram). Mimochodem, o zmiňované nižší odolnosti hovořím pouze v rovině teoretické – na popisovaném noži ji nijak nepociťuji. Nůž používám úplně stejně jako jiné zavíráky této velikosti; nijak jej nešetřím - vytrpěl si ode mne i pár „prasárniček“ (například otevírání okenic u kůlny zasunutím čepele do škvíry mezi okenicemi a zapáčení do strany, nebo již zmiňované štípání třísek). Naopak nízkou hmotnost nože chválím na každém vandru.

Po použití v kuchyni člověk ocení možnost snadného propláchnutí vnitřku nože, která je dána zvláštním pojistným mechanismem. V základu se jedná o klasickou Laguiole, která ale nemá zpětný přítlak (ten poznáme, když u zavřeného nože trochu pootevřeme čepel a zase ji pustíme a čepel se tlakem pojistky sama zavře). V zavřeném stavu je tedy čepel držena pouze třením o příložky u čepu čepele. Tento systém má své výhody i nevýhody.
    Za nevýhodu považuji hlavně větší pravděpodobnost samovolného otevření, když člověk nese nůž v kapse. Stejně tak i značně vyčnívající zámek na čepeli může být považován za estetickou nedokonalost.
    Výhodou je ale velmi snadná údržba. Při znečištění nože stačí trochu pootevřít zavřenou čepel – čímž nám v noži vznikne na obou koncích otevřený kanálek, který prochází celou délkou rukojeti. Ten pak už stačí jen propláchnout vodou, nebo profouknout proudem vzduchu. Je to velice rychlý a efektivní způsob čištění.  Absenci zpětného přítlaku můžeme ocenit také v situaci, kdy se čepel z nějakého důvodu zavře v momentě, kdy ruka drží nůž. Tehdy totiž není čepel tlačena pružinou k zavření a nesklapne se na prsty. Naopak tření v oblasti čepu čepel zpomalí/zastaví.
    Pojistka je velmi precizně zpracována (ostatně jako celý nůž), žádné vůle, nebo nepřesnosti nehrozí. Hladkost otevírání lze samozřejmě regulovat dotažením/povolením šroubu ve středovém čepu. Pro zavření je nutné překonat poměrně velký odpor (v zavírání nože je potřeba získat cvik – pak lze nůž zavřít i jednou rukou, například o stehno). Čepel lze bez problému otevřít jednou rukou.

Vzhledem k tomu, že celý nůž drží pohromadě za pomoci průchozích šroubků, je možné jej zcela rozebrat. Při této činnosti člověk velmi ocení použití jednotné velikosti torxu (T-10) na všech šroubcích.
    Jak čepel, tak páka pojistky se otáčejí kolem mosazných čepů. Čepem čepele prochází šroubek, jehož utahováním/povolováním lze řídit lehkost chodu čepele. Na obou těchto čepech jsou nasazeny teflonové kluzné podložky pro plynulejší chod. Další šroubek vymezuje polohu pojistky v zavřeném noži, kdežto ten na konci rukojeti drží na svém místě kožený kroužek, na který dosedne ostří zavřené čepele. Na rukojeti si ještě můžeme všimnout dvou nerezových čepů, které těsně sousedí s koženým mezičlenem. Tyto slouží jako úchyt pera pojistky.

Rukojeť

     O rukojeti už bylo řečeno v předchozím textu, že je tvořena pouze střenkami. Ty jsou vyrobeny ze dřeva s vysokou hustotou (Sapeli), což umožňuje jejich použití v samonosné konstrukci. Z fotografií je patrný tvar rukojeti, který způsobuje „semknutí“ prstů obepínajících ručku. Díky tomu má člověk pocit bezpečného úchopu. Tloušťka rukojeti zajišťuje zase jeho pohodlnost. Zároveň ručka díky svému tvaru zajišťuje pohodlí při různých typech úchopu. To je přednost, která umožňuje přesné a jemné řezy.

Masivnost ručky je charakteristická snad pro všechny nože od Mata. Díky tomu sice nože pozbývají velký kus své skladnosti, ale komfort úchopu se rapidně zvyšuje, což jsem ocenil především při déletrvající práci se dřevem (například výroba několika desítek zahrocených kolíků z tvrdého dřeva), při které z jiných zavíráků bolí dlaň nebo šlachy.
    Ostatně pohodlí úchopu byl právě ten důvod, který definitivně rozhodl o koupi tohoto nože – na první pohled mě na výstavě nijak moc nezaujal, ale když jsem jej vzal do ruky, tak bylo rozhodnuto.

    Z předchozího textu je patrné, že každý systém má své výhody i nevýhody (ať už se jedná o pojistný mechanismus nebo třeba typ oceli) a záleží jen na konkrétním uživateli, čemu dá přednost. Pro mě je tento nůž jako celek skvělým zavírákem do přírody právě díky nízké hmotnosti (samonosná konstrukce), vysokému komfortu úchopu (klasická „baculatost“ rukojetí Matových nožů ve spojení s jednoduchým, ale promyšleným tvarem), velmi snadnému čištění (pojistný mechanismus) a lehce obnovitelnému ostří (dobře tepelně zpracovaná 17029).

Dendorric