Již od pradávna se člověk snaží vylepšit si svou výzbroj a to nejen z hlediska funkčnosti, ale také po stránce estetické. Kolem roku 500 před n.l. byla v jihozápadní Asii vynalezena metoda výroby oceli na bázi skovaných ocelových plátů. Centrem obchodu s tímto druhem oceli se stalo město Damašek, a proto dostala ocel jméno damascénská.

Během mnoha let a působením vlivů mnoha kultur se tato výrobní metoda stala uměleckým řemeslem. Velmi vysokého stupně zpracování dosáhli například Vikingové, kteří z damascénské oceli vyráběli meče. Také japonští Samurajové používali na své meče ocel vyrobenou na principu svařených ocelových plátů (v tomto případě šlo o ocel sendvičovou). Současným příkladem může být výroba indonéských "Krisů", založená na tradici z roku 200 n.l.

Jak jsem již naznačil, principem výroby damascénské oceli je skování několika ocelových plátů do jedné matrice, ze které lze poté vykovat nůž. Každý plát oceli má jiné množství uhlíku a přísadových prvků a tudíž i jinou barvu. Poté co se na sebe jednotlivé pláty navrství, následuje jejich skování. Způsob, jakým kovář při tomto kroku postupuje se poté odrazí na konečném vzhledu materiálu. Čím více je materiál kroucen a deformován, tím rozmanitější je konečná struktura celé matrice. Z ní lze poté vykovat nůž, po jehož vyleštění se zřetelně objeví výsledná struktura oceli.

Nevýhodou damascénských ocelí je jejich nízká korozivzdornost. Tím pádem musíte o nůž mnohem svědomitěji pečovat, než o nože z klasických nerezových ocelí. Dalším problémem je cena těchto skvostů. Vykovaná damascénská ocel o rozměrech 200x50x4 mm vás přijde zhruba na 3.000 Kč, ale není ji problém sehnat i několikanásobně dražší.