Na rozdíl od Japonska měla celé Evropa velkou výhodu v používání dýk šlechtickými stavy již od nepaměti. Už v dobách plátových zbrojí vidíme na vyobrazeních, z kyrysu jdoucí jistící řetízky k meči a dýce. V bitevní vřavě na krátkou vzdálenost byla právě dýka vhodnou pomůckou pro proražení kyrysu. Proto hodně dýk té doby nemělo ostří, ale bylo kuželovitého průměru. Ale také ve chvílích bez bitev a brnění (někdy dokonce bez meče) měl každý šlechtic u sebe dýku. Tato potřeba nějaké civilnější zbraně je naprosto pochopitelná, protože v Evropě nebyl ekvivalent japonského krátkého meče Wakizashi. Proto už v nejstarších manuálech oficiálních šermířských škol (Talhoffers Fechtbuch apod.) probíhá výuka boje dýkou. I v pozdějších dobách se šlechtici s touto zbraní nerozešli, právě naopak. S příchodem rapírů, jejichž délka se stále prodlužovala, se dýka stala nepostradatelnou. S průměrnou výškou lidí té doby - 150 cm dosahovali rapíry délky až 130 cm !! Taková zbraň se již nadala nosit v závěsu na boku, ale nosíval jí sluha jdoucí za pánem. V boji šlo především o bodnou zbraň, avšak vzhledem k délce se prováděly špatně klasické kryty. Právě proto se ke krytí a mnohdy i k útokům, používala levoruční dýka. Dýky se ovšem nepoužívaly pouze jako doplněk k dlouhé zbrani, ale stále nám v Evropě krystalizuje boj dýkou jako takový, stačí opět nahlédnout do manuálů šermířských mistrů jako byl např. Achille Marozzo. Opět zde máme ucelený systém výuky dýkou, který musel zvládnout mnohý šlechtic. Teprve s příchodem šavlí se u šlechtických stavů na dýku zapomíná. Ale to jsme již v 18.-19. století.

Z těchto skutečností je zřetelné, že v Evropě bylo použití dýky nejen doménou lapků, zlodějů a vrahů, ale i šlechty. Tím jsme si velmi zjednodušeně nastínili vývoj potřeby dýky v evropském válečnictví.

V Japonsku byla situace zcela odlišná. Tantojutsu jako ucelený styl neexistoval. Použití nože v boji bylo doménou chátry a nájemných vrahů. Samuraj neměl potřebu použít nůž, když měl krátký meč Wakizashi. Tantojutsu vzniklo až ve 20. století, kdy se po zrušení samurajské kasty stal nůž vhodnou zbraní na nošení a pouliční boj. Tantojutsu vyšlo a zhodnotilo zkušenosti s jinými, delšími, čepelemi ve středověkém Japonsku a dá se konstatovat, že jej lze použít pouze ve spojitosti s hlubokou znalostí nějakého neozbrojeného -jutsu stylu kde slouží jako doplněk zesilující obrany a útoky.

Je velmi zavádějící hodnotit jeden styl lepší než druhý. Bojový styl jako takový musí být vždy chápán jako nástroj člověka, určitá výhoda v boji, ale nikdy jako patent na vítězství. Většinou rozhodne o vítězství duše člověka nehledě na konkrétní bojový styl. Proto hodnocení asijských a evropských stylů chápejte jako hodnocení technik. V praxi ovšem platí, že někdy by zvítězil "Evropan" a někdy zase "Asiat". Lidé, kteří opravdu tvrdě trénují ať už jakýkoliv styl, jsou si dobře vědomi, že neexistuje absolutní styl či mistr. Pouze v klubech jako jsou aiki-dó apod. kde na trénincích absentuje jakákoliv obdoba kumite (cvičný boj), může cvičenec upadnout do stavů mysli, že pouze on je ten jedinečný nepřemožitelný bojovník. A naopak např. u vrcholových závodníků juda, karate apod. se s tímto fenoménem setkáte zřídka, i když v praxi by kluby aiki-do apod. prošli bez zastavení s pocitem, že na ně sedají mouchy. Ve skutečnosti by po ohlédnutí zjistili, že to byli ti jedineční nepřemožitelní válečníci fenomenálních a tradičních japonských stylů. Skuteční bojovníci díky cvičným zápasům dobře ví, že jednou vyhraji já a podruhé ten druhý. Proto skutečně nebezpeční lidé nedávají nic na odiv, a ani se nemusí stále o něčem přesvědčovat. V kostce lze říci, že válečné umění je věda a jako taková musí obsahovat teorii a praxi, jedině tak může být zachována rovnováha. Pouze teorií propadnete k idealizaci svých schopností a výjimečností svého stylu. Pouze praxí (myšleno cvičnými boji, ať už v ringu nebo na tréninku) skončíte s Parkinsonovou nemocí a nikdy nepocítíte vnitřní sílu válečných technik, která nemizí s přibývajícím věkem, ale naopak sílí.

Chci zdůraznit, že nepatřím mezi lidi studující celý život pouze jeden druh stylů (myšleno asijské a evropské) a bez větších znalostí kritizující styly ostatní. K určité objektivitě mi pomáhá dlouholeté studium asijských technik (ozbrojených i neozbrojených) a dlouholeté studium evropských technik (hlavně boje nožem).

V Evropě vznikalo mnoho různých škol a bojových směrů. Obrovskou výhodou zde byla neizolovanost lidí, z čehož vyplývá neustálá konfrontace různých principů, na něž lidé přicházeli (např. italské školy založené na dlouhých hlubokých výpadech s využitím zásahů do tempa, ve Španělsku šli zcela odlišným principem chození do kruhu a vysokými střehy atd.) ať už v přímém boji nebo ponořeni do teoretických úvah. Špatné techniky a principy umíraly se svými stvořiteli. Tak se v evropských bojových stylech setkáváte vždy s komplexní skupinou technik na většinu bojových situací.

V Asii byla situace horší. Hlavně Japonsko bylo izolováno a mohlo se v některých stylech bojovat i způsobem "rychlá smrt". Zjednodušeně řečeno oba bojovníci do sebe nastoupili a většinou jeden byl mrtev jedním, absolutním řezem a druhý zraněn. Toto schéma je patrné na mnoha Japonských, současných ozbrojených i neozbrojených, stylech. V Evropě měli jiné představy o boji. Bojovník chtěl přežít, být nejlépe také nezraněn a večer při západu slunce si na terase vychutnat svůj pohár Sangrie. Proto také zkušený bojovník nikdy nenabíhal do střetu bezhlavě. Naopak opatrně, nanejvýš lehce a uvolněně kroužil kolem své kořisti a ve výhodné chvíli zlehka sekl či bodl jako kočka drápem, která je tímto způsobem schopná zabít i kobru! Kdyby japonský válečník spoléhal na náběh evropského mistra, aby ho skolil jedním, těžce pronikajícím řezem, patrně by sešel věkem. Stejně jako kdyby chtěl nastoupit do protivníka a rozhodnout boj jedním přesným útokem, zjistil by, že na místě, kde před chvílí stál evropský bojovník, stojí teď sám se svým krvácejícím tělem. Osobně však věřím, že by japonský válečník nebyl podle dnešních představ a nehrál by si na nepřemožitelného a jedinečného. A ve chvíli, kdy by před sebou viděl bojovníka s naprosto odlišnými pohyby, s nimiž se do té doby nesetkal, určitě by se hned nesnažil o nějaké razantní vstupy bez otipování soupeře. I v Kurosavových filmech, např.Harakiri, můžeme vidět dva samuraje kroužící kolem sebe a nejprve se zlehka oťukávající svými "mystickými" meči.

Výše popsaný princip evropského boje byl určen především pro střet dvou zkušených bojovníků. Ve chvílích, kdy někdo útočil razantními a dlouhými výpady, využívalo se technik předbodů (podobné japonskému pojetí boje), což jsou právě techniky vstoupení. Tyto techniky se používaly hlavně na útoky, které byly v Evropě považovány za neprofesionální. Zjednodušeně řečeno existovaly v evropských stylech dvě skupiny technik. Lehké, švihové útoky prováděné s maximální rychlostí a přesností, proti kterým selhává jakákoliv neozbrojená sebeobrana a razantní, silové pojetí technik. A naopak techniky stesso tempa (vstoupení) proti razantním a silovým technikám. Bohužel u většiny dnešních japonských zbraňových systémů a stylů, ačkoli se odvolávají na historický odkaz, nacházíme pouze, techniky vstoupení tedy polovinu každého evropského stylu.

O Evropanech bylo známo okamžité vstřebání každé fungující techniky či principu. Když bylo potřeba, sekl několikrát ze zdola, když bylo těsno vedl sek z ramene či ruky a stále se jednalo o jednu školu. V Japonsku už bychom z toho měli školu vlaštovčího seku a školu Kattori. V dobách kdy v Japonsku působili jezuité a obraceli Japonce na křesťanství, působili zde i šlechtici a obchodníci vyzbrojeni kordy a rapíry. Vzhledem k tomu, že obě strany si o té druhé mysleli, že to jsou nevěřící divoši, určitě k občasným potyčkám muselo dojít. Evropané zde však neshledali nic nového ani převratného, co by stálo za transformaci do evropského válečnictví (stále mluvíme o zbraňových systémech).

Bohužel v Evropě došlo k přerušení odkazu našich bojových stylů a proto dnešní člověk nemá takřka šanci vidět skutečné evropské mistrovství. Ve filmech je určitě neuvidí a bohužel většina skupin historického šermu jsou i špatní herci natož bojovníci. Proto vznikla mylná představa hrubých, silových a nepřesných technik i těžkých a neovladatelných zbraní. Když ale věnujete určité úsilí a čas skládání střípků rozbité mozaiky, naskytne se vám překvapující obraz. Zjistíte, že ve skutečnosti obouruční, až 170 cm dlouhé meče vážily pouhé 2,7 kg a 130 cm dlouhé rapíry 800 g ! Rytíři ve zbroji a na koni nabodávali na hroty svých dřevců prstýnky. Z toho vyplývá, že přesnost řezu či bodu musela být naopak ohromující. Jediným světlem v tunelu je existence školy evropských válečných stylů - Magisterium. Škola působí v Čechách,na Slovensku a v dalších zemích střední Evropy.. Hlavní vyučující je svobodný šermířský mistr Ing. Petr Koza. Zde je jediná možnost spatřit mistrovství evropského šermu. Pro nevěřícné se zde pořádají turnaje. Stačí mít zbroj a meč a pak už si jen změřit své šermířské umění. Celoživotní provádění kat je setrváním na začátku a pokud je pro někoho meč smyslem života, měl by tuto možnost využít.

Paradoxem je, že mytizování Japonska započali až ve druhé polovině dvacátého století sami Evropané a Japonci je v tom pouze nechali. Je to pro ně nanejvýše výhodný obchod. Stačí se podívat na dnešní výuku nin-jutsu což je soubor naprosto nesmyslných a nefunkčních technik. Ale není to neznalostí Sokeho, ten pouze zjistil, že mu bude stále hodně placeno i za takové věci a tak je to s většinou japonských mistrů. Navenek se usmívají, ale opravdu si myslíte, že nás uznávají jako schopné uchovávat jejich dědictví ?! Nebuďte tak naivní! Z mnoha nouzí vznikla ctnost. Jako je tomu např. s Japonskou zbrojí. Dnes se uvádí, že vznikla aby byl bojovník pohyblivý a rychlý. Důvod je prostší. Nedostatek surovin donutil vyrábět zbroj z kůže a dřeva. To, že by i Japonci chtěli plátové zbroje, dokazují některé historické kousky, kdy se do Japonska s Jezuity dostaly i tyto zbroje a samurajové si je nechali pouze upravit ke svému designu.

Závěrem chci shrnout, že evropské styly byly většinou bohatší na techniky a více řešily bezpečí svého uživatele. Přesto znovu píši: Nevítězí styl, ale bojovník.