Seznam různých nožů, příslušných k určité oblasti, je velmi dlouhý a pestrý, vzpomeňme Laguiole, Opinel, Nontron, Douk-Douk, Le Basque, korsickou Vendettu, Langres (zvaný též Namur), Alsacien (alias Massu), Yssingeaux, Alpin, příbuzný Opinelu ale s vlastními specifiky, či ovčácký zavírák s klasickou čepelí a zvláštní čepelkou na ošetřování ovčích kopýtek.
Zastavme se na chvíli u některých z nich a oživme si paměť povídáním o některých notoricky známých i těch zapomenutějších.
Laguiole
Do první skupiny samozřejmě patří Laguiole, nůž, který k Francii patří snad stejně neodmyslitelně, jakou Beaujollais, Cognac nebo Camembert. Nůž se začal vyrábět na počátku 19. stol. pod názvem „Capujadou“. Šlo o jednoduchý nůž s pevnou čepelí v dřevěné rukojeti. Kolem r. 1830 se na farmách rozlehlé náhorní plošiny Aubrac objevují verze velice podobné dnešním tvarům. Za zmínku stojí, že tento tvar je inspirován španělskými Navajami, které si dřevorubci, pracující sezónně ve Španělsku přivezli domů.
Od r. 1840 bývají nože vybavené šídlem, používaným chovateli dobytka jako trokar k perforaci nadmutých bachorů krav. O čtyřicet let později se začínají nože vybavovat i vývrtkou. Tento doplněk souvisí s migrací obyvatel regionu do Paříže, kde se živí většinou jako obchodníci s uhlím či majitelé hostinců.
Zhruba na přelomu 19 – 20. stol. roste věhlas nožů Laguiole po celé zemi i za hranice, nože se vyrábějí zejména v „domácích“ kovárnách na sever od Aveyronu. Zároveň, s rostoucím věhlasem a poptávkou, se rozjíždí průmyslová výroba v Thiers. Tradiční ruční výroba se stále udržuje, ovšem vzhledem k masové tovární výrobě ve velmi malém měřítku. Myšlenka na oživení tradiční výroby je realizována v osmdesátých létech 20. stol. představiteli regionu, zejména Pierrem Maletem . Dílo se podařilo a tradiční nože Laguiole znovu dobývají svět.
Připomeňme si některé „perličky“. Kříž na střence nože, tvořený nýty, se objevuje na konci 19. stol. Náhorní plošina Aubrac je velmi rozlehlá a když se hnal dobytek na pastviny, což bývalo dvakrát do roka, šlo o několikadenní záležitost. Obvykle velmi zbožní pastevci používali nůž na cestách tak, že čepel zabodli do pecnu chleba a modlili se právě před křížem na rukojeti.
Známá včelka jistící čepel je podle legendy obrazem pečetě věnované místním lidem císařem Napoleonem, který symbol včely zvolil jako vděk za srdnatost chasníků z Laguiole, jíž projevovali v bitvách.
Položíte-li zavřený nůž „včelkou“ dolů, pak část rukojeti u čepu zobrazuje hlavu velryby a silueta rukojeti u nožů vybavených vývrtkou připomíná z boku elegantní dámskou nožku ve střevíčku s podpatkem, což dalo zavíráčku s vývrtkou přezdívku „ženská nožka“, či „ženské lýtko“.
Nůž Laguiole také znázorňuje i živly, které nás ovládají. Kovová čepel patří vodě, rukojeť zemi a bolstery ohni. Zbývá vzduch, který je ovšem všude kolem nás, takže máme všechny živly pohromadě.
Vendeta
Poněkud temnější historii má nůž pocházející z Korsiky, známá Vendeta. Tento, původně pevný nůž, proslavil zejména otec Napoleona Bonaparta. Jako bojovník propagoval Vendettu coby symbol korsického lidu v boji za svobodu. Nože Vendetta se vyráběly v mnoha variantách a rozměrech, měly však vždy charakteristickou štíhlou čepel a neobvykle tvarovanou rukojeť. Vendetta bývala hojně používána k účelu, který dal noži název, tedy krevní mstě. Často byla Vendetta ponechána v těle oběti, aby měla rodina postiženého jasno, kdo je strůjcem msty. Vendetta dnešních dnů bývá obvykle zavírací nůž rozličných rozměrů, vyráběný jak na Korsice, tak ve Francii.
Le Basque
Přenesme se na chvíli na jih Francie, do oblasti Bergerac a jižněji k Pyrenejím. Tam nalezneme původ nože Le Basque, už podle názvu ovlivněného Španělskem. Pro tento nůž je charakteristická robustní konstrukce a výrazné nýtování rukojeti. Na čepeli bývá typický baskický kříž. Tento zavírák původně používali sběrači tabáku k odřezávání tabákových listů. Šťáva z tabáku nůž znečišťovala a zanášela, proto býval tento nůž obvykle velmi pečlivě slícován a důkladně snýtován.
Le Thiers
Tyto nože lze koupit zde – www.jatagan.eu