Na tomto fóru asi nemá moc cenu se rozepisovat o vojenských útočných nožích (UTON vz. 75), milovníci této legendy si přijdou na své např. na velmi pěkném webu www.uton.cz. Tento armádní nůž, mající kořeny svého vzniku v 70. letech, byl ve své době určitě velmi novátorský a je jen s podivem, že doplňková pilka s pilníkem nezavdaly inspiraci pro bojový nůž spřátelených armád. Na druhou stranu nepatřil do běžné standardní výzbroje pěšáka, ale měli ho průzkumníci, parašutisté, letci a jednotky zvláštního určení, tedy na tehdejší poměry elitní jednotky. Jeho dostupnost tedy byla relativně omezená, a proto byl a stále je cenným sběratelským artiklem. Právě proto, že zkušenosti s tímto nožem jsou poměrně různorodé, o čemž svědčí i diskuse na vlákně UTON, a nepochybně i díky přežívající legendě armádních Utonů, jsme se rozhodli podívat se na jeho civilní bratříčky pod drobnohledem.
Nejprve pár poznámek k civilním verzím. Nůž do prodeje uvedla firma Mikov po revoluci, nicméně samotné čepele v provedení na trnu se používaly pravděpodobně již před revolucí k výrobě loveckého nože 390-NP-1. V 90. letech se pak dostaly do prodeje nože zpracované technologií Martfrost s původní tvrdou gumou na ručce, ale bez kovové výztuhy díry na pilník. V dalším období produkovala firma Mikov nože značené 0007, které se částečně dostávaly i do armády (nezapomínejme, že to byla doba značného zeštíhlení ozbrojených sil, takže výstroje a výzbroje byl relativní nadbytek). Teprve v poslední době se objevily na trhu další doplňkové verze – černěná uhlíková a prodloužená verze pro aktivní zálohy. K těmto třem nožům se tedy vztahuje následující komentář. Protože jsme od začátku měli pocit, že bychom měli koncepci Utonu srovnat s nějakou modernější soudobou koncepcí, a protože oba máme rádi severské nože, srovnali jsme jednotlivé verze s finským armádním nožem J.P.Peltonena (tzv. sisipuukko).Blíže o tomto noži se můžete dočíst v Galilově recenzi na prodlouženou sisinu M95
www.knife.cz/Knifecz/tabid/36/ctl/Details/mid/381/ItemID/231/Default.aspx
UTON Martfrost (začátek 90. let)
Tento nůž se občas objevuje v internetových aukcích za poměrně rozumnou cenu v řádu několika stokorun. Nůž se prodával bez doplňkového vybavení, a první věc, která mně na něm zarazila, je jeho poměrně nízká hmotnost (135 g) při 14 cm dlouhé čepeli silné 3,6 mm. Materiálem by měla být ještě poldovácká 420 po kalení hluboce zmražená v tekutém dusíku (Martfrost). V každém případě řezné vlastnosti nože jsou dobré (nikoliv vynikající), ve špuntovém testu řezal silou lehce přes 10 kg (kvalita řezu B). Bodavost je trochu nižší (300 stran telefonního seznamu). Konstrukce působí vcelku pevně, nicméně surviválové kousky (stupačka, sekání cihly) bych s ním nepodnikal, jednak je nůž opravdu lehký, jednak se mi ho nechce ničit, a mám pocit, že třeba stupačku s mými 100 kg živé váhy by neustál (jako většina UTONů). Povšechný dojem, který z tohoto šikovného nože třeba na cesty a do přírody mám, je srovnatelný, resp. o trochu lepší, než s modely brigand a finská dýka, pochopitelně také starší provenience ještě zakalenými technologií Martfrost. Když jsem se po testu rozhodoval, který s UTONů si nechám na památku, vyhrál to právě tento, byť výkonově nejslabší, tak na běžné civilní použití naprosto dostatečný. Rozhodně tento nůž má nejlepší poměr cena / výkon.
UTON zapadající do trojice ještě předrevolučních a těsně porevolučních nožů s čepelí kalenou technologií Martfrost.
UTON 392-OG-1 černěný uhlíkový
Tento nůž se vyrábí poměrně krátkou dobu, proto jsou s uhlíkovou ocelí Mikovu prakticky minimální zkušenosti. Výbrusem a tvarem čepele se prakticky neliší od předchozího modelu, tedy inovace veškerá žádná. Nůž váží 165 g, poudro dalších 80 g. Po bedlivém prozkoumání ručky opět odhaduji absenci výztuhy pro doplňkové vybavení. Uhlíkovou ocel použitou na 3,8 mm silné čepeli se mi nepodařilo zjistit, docela jsem se na tento nůž těšil, protože se uhlíkovky dají snadno vybrousit k jedovaté ostrosti, bohužel však toto nebyl případ tohoto nože, skoro jsem začal chvíli pochybovat i o tom, zda se jedná o uhlíkovou ocel. Černění na čepeli je poměrně odolné, takže jediným místem, kde bylo možné zjistit náchylnost na korozi, se stala faseta nože. Po několika citrónech a po pokusu nakrájet na jemno cibulku, jsem dosáhl jakési patiny, nicméně o typu ocele a jejím tepelném zpracování můžu jen spekulovat. Špuntový test řezání dopadl nejhůř ze všech testovaných nožů (14 kg, kvalita řezu C). Vcelku srovnatelného výsledku dosáhuje bodavost (360 stran). V každém případě tento nůž byl pro mě nepříliš dobrým překvapením, takže po testech zase odputoval do světa. Ve srovnání s krátkou sisinou, která se lépe drží, má pevnější a robustnější parciálně kalenou čepel, ostří s vynikající řezivostí, může UTON nabídnout jen ca poloviční cenu, což by neměla být při nákupu převažující motivace. Přece jenom nože nejezdí, abychom nad tím mávli velkoryse rukou, ale musí řezat, a to ostře.
UTON AZ 07
Tak jak se říká do třetice všeho dobrého. Nikdy jsem nepochopil, nakolik je tenhle nůž určený do opravdické akce pro opravdické muže, a do jaké míry je to jen reklamní tah. Nicméně ať tak, či onak, se stal tenhle nůž, za jehož zapůjčení pro účely testu děkuji Jirkovi80, objevem tohoto testu. Nejprve technická data. Čepel je prodloužená 16 cm dlouhá, 3,6 mm silná, nůž váží 180 g a pouzdro s doplňkovým příslušenstvím dalších 185 g. Obrysové rozměry nože v pouzdře jsou 30 x 6 cm. Ve špuntovém testu si nožík vedl velmi dobře, společně s Peltonenem řezal silou 8-9 kg, a v testu bodavosti dokonce zvítězil se 420 stranami (Peltonen 365 stran). Čepel je nerezová, materiál odpovídající velmi dobře zpracované 420 (nebo v tomto případě možná AK5), černění zelenavé barvy připomínající nitridaci je jen málo odolné. Nicméně, když tento nůž postavíme vedle těžší a jen o trochu delší sisiny (M 95 má 200 g a 5,4 mm silnou čepel!), tak rozhodně nemusíme mít z UTONa úzkostné pocity, ba právě naopak. Samozřejmě sisina je robustností o kus dál, ale UTON pro armádní zálohy vypadá jako vojenský nůž, a také se tak chová. Za sebe musím konstatovat, že jsem dost dlouho přemýšlel, zda si ho nemám pořídit, a snad jen absence potřeby mít nůž na probodávání neprůstřelné vesty či na jiné záškodnické činnosti, mně od tohoto nože odradila, přece jenom si ve svém civilním životě vystačím s kabarem. Nicméně milovníci UTONů, nepřehlédněte ho!
Doplňkové vybavení
Ve své době to mohla být docela rána západním, pilník a pilka ve výbavě, něco jako plovoucí BVPéčko, hned po ruce a připravené k použití. Na druhou stranu většina těch, co si to vyzkoušeli, nad kvalitou zlomila hůl a raději nadále používali byť i kratší pilku malého švýcara nebo Mikov. V dnešní době, kdy přece jenom materiály i konstrukce pokročily, je tato koncepce nepochybně anachronická, a velkou přidanou hodnotu nepřináší (až na tu váhu). Proto by se asi úvahy surviválisty eléva neměly moc ubírat tímhle směrem. Wenger Ranger se svou 12 cm dlouho pilkou poskytuje o dost větší komfort.
Jak to řeže Galilovi?
Dostala se mi do ruky dvojice nožů Uton, šlo o krátký kus z uhlíkovky a delší verzi z nerezovky. Při pohledu na tvar čepelí ihned člověka napadne, že se kromě typu výbrusu téměř neliší od krátké a dlouhé verze finských vojenských nožů Sissipuukko M95 a M07. No a vzhledem k tomu, že obě sissiny vlastním, proč obě dvojice nožů neporovnat trochu v praxi.
Pro oživení pár slov o finských modelech, výtvorech kapitána Peltonena, vojenského veterána sloužícího převážně na blízkém východě. Sissipuukko, a to jak krátká, tak dlouhá verze, si vytvořila za dobu své existence uznání mnoha uživatelů včetně mě a patří mezi mé nejoblíbenější a nejčastěji používané nože. Čepel s plochým výbrusem je poctivě vykovaná (v zápustce) z uhlíkové oceli, parciálně kalená a potažená odolnou teflonovou vrstvou. Rukojeť ze syntetické gumy je výborně tvarovaná a zcela skrývá fulltang stopku nože, jde o tzv, hidden fulltang konstrukci. Oba nože jsou velice odolné, snadno do jedovata brousitelné a jsou uložené v promyšlených, velmi praktických kožených pozdrech s jistícím gumovým kolečkem. Způsob nošení nožů je hodně variabilní, lze jej upnout horizontálně i vertikálně, a to i „hlavou dolů“ bez rizika ztráty.
Tvary utonů jsou notoricky známé, netřeba je dlouze představovat. Rukojeti jsou gumové, čepel má poměrně nízký šavlový výbrus s falešným ostřím. Kratší verze je z uhlíkové oceli, údajně třídy 12, delší z nerezové 420ky. Součástí delší verze byla pilka a pilník, obojí se zasouvá do zadní části rukojeti.
Zkusme tedy finské i české nože vzájemně porovnat. Začneme u kratších verzí. Krátkou Sissinu nemám příliš dlouho, ale pár výpadů do lesů a hor se mnou už absolvovala. Čepel je dlouhá 130 mm a široká 25 mm. Její tloušťka činí 5 mm. Úchop je hodně jistý a pohodlný. Uton má prakticky stejně tvarovanou čepel, když nože přiložíme k sobě, jsou obě čepele v téměř dokonalém zákrytu. Šavlový výbrus Utona je nízký, ale čepel má tloušťku jen 3,6 mm, takže to řezné vlastnosti tolik neovlivňuje. Uhlíková ocel na čepeli je pokrytá ochrannou vrstvou, oproti Sissipuukko méně odolnou.
Srovnání úchopu vyznívá pro mě jednoznačně ve prospěch finského reprezentanta, rukojeť je delší, lépe ergonomicky tvarované, v ruce pohodlnější a jistější. Rukojeť Utonu je o dost kratší a ve větší dlani je poměrně nepohodlná.
Co mě vyloženě zklamalo je čepel. Těšil jsme se na uhlíkovou verzi, obecně mám uhlíkovky v oblibě pro jejich ostrost a snadnost broušení, uhlíkový Uton ale nějak pořád ne a ne pořádně řezat. Kam se ztratila proslulá jedovatost uhlíkovek v případě Utona, to nevím, ale ani nabrousit se mi ho nikdy pořádně nepodařilo. Zkoušel jsem keramiku, japonské vodní kameny, klasické brusné kameny, nic nepomohlo. V tomhle případě je to jasné, deset nula pro Sissinu.
Bytelná stavba Peltonenova nože dovoluje i při zachováné excelentní řezivosti hrubé práce, jako štípání tloukem, páčení a další hrubou práci. Tenká a štíhlá čepel Utona nebudila takovou důvěru, ale nůž nebyl můj, tak jsem si s ním na některé věci prostě netroufl.
Krátký Uton mě sice zklamal, ale vše mně vykompenzovala dlouhá verze, vyrobená z nerezovky 420. Čepel je pokrytá jakýmsi zeleným povlakem, zanechávajícím ze začátku stopy na řezaném materiálu, dlouhá stejně jako Sissipuukko M95 150 mm, tloušťka je také 3,6 mm.
Ostří čepele bylo velmi jedovaté, hřbet čepele u rukojeti je zdrsněný malými, poměrně ostrými zoubky pro větší jistotu opory palce. Rukajice to při silném záběru ničí, kůži na ruce pak nepříjemně odírá. Rukojeť samotná je z měkčí gumy, v řezu silou nůž trochu „plave“, ale není to nijak nepříjemné. Bohužel je rukojeť, stejně jako u krátké verze, příliš krátká pro velkou ruku.
Velmi příjemným překvapením bylo držení ostří čepele, skvělá řezivost a snadnost obnovy původní ostrosti několika tahy po jemné keramice. Bohužel jsem si zase netroufl na vyloženě hrubé práce, jako sekání tloukem a podobně, přece jen necelé čtyři milimetry Utonu není pět milimetrů Sissiny. Nicméně na vše ostatním byl dlouhý Uton Sissipuukku důstojným soupeřem. Řezání, a to i křehkých potravin, bylo radostí, guma rukojeti neklouže ani mokrá, nůž je poměrně lehký a celkem obratný.
Mám-li své dojmy shrnout, pak je dlouhá verze šikovným nožem na vandry a pobyty v přírodě, na prakticky všechny běžné činnosti zcela pohodlně stačí, jen bych byl asi opatrný při hrubém nasazení, vzhledem k tenké čepeli a ne tak robustní konstrukci trnu nože v porovnáním s finskými noži kapitána Peltonena zcela jistě nebude tak odolný. Pokud jde o mě, rád si obě své Sissiny nechám a o výměně neuvažuju. Uton, hlavně pak delsí verze, může být však levnější a důstojnou alternativou.
Zrzavý Orm a Galil