Svět ze vzorků

            Mokume – tento výraz už mnozí slyšeli, někteří už tento materiál i viděli, například u nožů. Ale jenom málo lidí o něm ví. Světoznámý odborník přes techniku Mokume vám to osvětlí.

            Výraz Mokume Gane – jak zní celý název – je z japonštiny a znamená „kov se vzorem dřeva“. Takto je také velmi názorně popsána charakteristická povrchová struktura materiálu. Svými vzory připomíná Mokume damaškovou ocel a také výrobní postupy jsou částečně podobné. Na rozdíl od Damašku se nezpracovává ocel, ale celá řada jiných kovů, převážně měď a stříbro, ale také zlato a jiné ušlechtilé kovy (o tom později).

            Mokume vzniklo v 17. Století v Japonsku. Od té doby se používá k různým účelům: pro šperky a vzácné obaly, ale také pro šavle, meče a nože. Z Mokume byly a jsou zhotovovány pochvy mečů nebo povlaky pouzder. Teprve v 70. letech 20. století přišla ruční umělecká výroba Mokume na západ. Především americký manželský pár Pijanowských se zasloužil o prozkoumání a rozšíření tohoto fascinujícího materiálu.

            Mokume vzniká na základě vrstvení různých kovů, které tvoří barevný kontrast, jsou dohromady stlačovány a páleny v peci, aby se dosáhlo jejich spojení. Výjimku tvoří zpracování pájením, ale o tom později. Pálené vrstvy jsou nakonec vyváleny do tenkého plátu nebo vykovány do požadovaného tvaru.

            Rozmanitost barev a tvarů vzniká vhodným použitím kovů a slitin, ale také leptáním,  rytím a leštěním. Spektrum je obrovské. Mokume poskytuje zpracovateli nekonečné množství možností.

            Postupy

            Existují různé postupy pro zpracování Mokume Gane. Liší se hlavně v umění vzájemně pospojovat jednotlivé vrstvy. Používá se pájení a dva druhy prolínání svařováním.

            Při zpracování pájením, což bylo do 70. let převládající zpracování v západním světě, je obvyklé, že jsou pájeny dva kovové pláty s kontrastními barvami, a pak jsou pomocí válení vytaženy do dvojnásobné délky. Potom jsou uprostřed rozstřiženy a obě poloviny jsou znovu vzájemně spájeny. Tento proces je opakován tak dlouho, až je dosažen požadovaný počet vrstev. Je ovšem téměř nemožné spájet vrstvy bez použití tavidel. Bubliny mezi vrstvami se vyskytují často a dají se těžko odstranit. Kromě toho jsou spoje mezi kovy náchylné k oddělení během další úpravy nebo letování konečných vrstev.

            Prolínání svařováním vystačí jen s tavicí fází – bez pomoci pájení. Většina dnešních i historických kusů Mokume patří do této kategorie. Jedná se o zpracování, při kterém jsou kousky rozdílných kovů vzájemně svařeny bez prostřední vrstvy. Není zde žádný spoj mezi vrstvami, ale oba základní kovy tvoří díky vzájemnému prolínání kontaktních ploch slitinu. Podle druhu kovů se může jednat až o „rozbředlý“ stav nebo dokonce až o plně tekutou eutektickou slitinu obou kontaktních kovů.

            Eutektický bod dvou kovů je bod, při kterém koncentrace atomů obou kovů dosáhla optimální hodnoty a vznikla slitina, která má nejnižší možný tavicí bod ze všech kombinací těchto dvou kovů. Jako u čistých kovů se tento bod vyznačuje úplnou absencí částečně roztavené fáze. Při určité teplotě přechází slitina bez „rozbředlé“ mezifáze z plně tekutého do úplně pevného skupenství.

            Některé z kombinací kovů používaných pro Mokume Gane netvoří žádnou tekutou eutektickou slitinu v místě dotyku kovů, ale musí být svářeny, dokud jeden ze základních kovů není uveden do částečně kapalné fáze. Takovýto spoj je vytvářen procesem podobným letování. Kapalný kov z vrstvy s nižším bodem kapalnění teče na druhou vrstvu a spojuje tak obě části.

            V praxi se dosahuje eutektického bodu slitiny ve chvíli, kdy zpozorujeme při prolínání svařováním Mokume Gane „výpotek“ kovu nebo „třpyt“ při tavicím procesu během tvorby krystalků. Příkladem pro částečně kapalnou fázi slitiny je „rozbředlý“ stav, ve který přechází stříbro, když je taveno pro přípravu odlitků. Jedná se o stav kovu mezi bodem tevení a bodem tečení.

            Zpracování prolínáním pevných látek tvoří trvalé spojení rozdílných kovů, když jsou vytvořeny správné podmínky při teplotě daleko pod bodem tavení nebo pod eutektickým bodem zúčastněných kovů. Spočívá v dostatečné výměně atomů mezi základními kovy, která tvoří trvalý spoj, na kterém rostou nové krystalky kovů. A protože zde není nikdy dosaženo eutektického bodu, nevzniká žádná patrná vrstva třetí slitiny.

            Při tomto způsobu zpracování je nezbytná čistota a absolutní kontrola atmosféry okolo kovu. Zpracování prolínáním pevných látek trvá daleko déle než prolínání svářením s tavicí fází a vyžaduje podstatně lepší přístroje.

            Kovy pro Mokume

            Kovy používané pro Mokume se podle chování rozdělují do čtyř hlavních skupin: měď a její slitiny, stříbro a jeho slitiny, zlato a jemu patřící slitiny a okruh platinových kovů.

            Měď je velmi dobře kovatelná a opracovatelná. Tvoří lehké slitiny s mnoha dalšími kovy a podílí se na pružnosti a barvě slitin. Vedle zlata je to jediný nebílý kov. Měď a její slitiny byly od prvopočátku nejdůležitější kovy pro Mokume. U šperků mají větší cenu slitiny stříbra a zlata, ale slitiny mědi jsou důležité pro umělecké kováře, kteří pracují s většími kusy.

            Čistá měď se nechá dobře zpracovat do vrstev a pro Mokume se skvěle hodí. Její růžový odstín nabývá přírodní středněhnědou patinu a propůjčuje žilkovaným kovům sytý „dřevěný odstín“. Pomocí chemické měděnky se dá dosáhnout všech možných barevných odstínů. Měď je poddajný, tvárný kov, a dá se podle potřeby zakalit.

            Tradiční japonská slitina mědi se nazývá Shakudo. Její přírodní patina sahá od temně fialové až k černé a dosahuje největších kontrastů ze všech zde uvedených kovů. Může obsahovat od dvou do patnácti procent zlata. Shakudo může být zakaleno přídavkem tří nebo čtyř procent kobaltu.

            Ačkoliv Neusilber (nové stříbro) neřadíme díky jeho barvě (a taky jménu) do okruhu pro měděné slitiny, vzniká z největší části z mědi a také se tak ve vrstvách chová. Pro „bílý kov“ je příliš šedé a ve spojení se stříbrnou vrstvou vypadá skoro jako damašek.

            K mosazným slitinám se počítají žlutá a červená měď, zlatá měď a Nu-Gold (Tombak). Každá mosaz má svůj vlastní charakter a kvůli vysokému obsahu zinku některých druhů mosazi se musí dávat velký pozor při zpracování více než dvou různých slitin mědi se stříbrem ve stejných slitcích, obzvlášť když se vyrábí vrstvy pomocí eutektického nebo tavicího sváření.

            K tradičním japonským slitinám se počítá také Kuromido, které se objevuje podle patiny od tmavě hnědé do černé. Kuromido obsahuje čistou měď s jedním procentem arsenu. Kvůli vysoké toxicitě arsenu je výroba Kuromida velmi nebezpečná a vůbec se proto nedoporučuje. Kuro Shibuichi se skládá z 84% Shakuda a 16% Shibuichi a patinuje až do tmavě šedé. Další slitiny se zajímavými barvami vznikající převážně z mědi se nechají vyrábět s nepatrným množstvím dalších kovů jako kobalt, platina, palladium a antimon.

            Feinsilber (ryzí stříbro) je nejbělejší kov, který známe. Je velmi dobře tvárný a kovatelný. Je velmi dobře použitelný k aplikacím, při kterých je vrstva vystavena velké zátěži během formování, a jiné – jako Sterlingsilber – se při letování a žhavení nebarví. Ryzí stříbro je dokonce odolnější proti barvení než Sterlingsilber , přesto ale reaguje v prostředí se sírou a chlorem.

            Shibuichi je tradiční slitina ze stříbra a mědi. Doslovně znamená „ tři čtvrtě“, neboť obsahuje ze tří čtvrtin měď a z jedné čtvrtiny stříbro. Barva je bledě růžová až žluto-bílá a dá se použít pro Mokume jako náhrada za stříbro.

            Většinou se skládá z 15 až 35 procent stříbra a zbytek je měď, ale obsah stříbra může činit také skromná dvě procenta nebo dokonce, jako u Shiro Shibuichi, 60 procent. Při patinování Shibuichi se dosahuje řada šedých a hnědých barevných odstínů.

            18tikarátové Grüngold (zelené zlato) má příjemný barevný odstín a dá se výborně opracovat. Je dostatečně měkké pro zasazení do vrstvy a přece dost tvrdé, takže je trvalé. Kvůli svému nižšímu obsahu mědi nabízí silný barevný kontrast k dalším druhům zlata, a také vyšší tavicí bod. 14tikarátové zlato je ještě bledší. Je také ale kvůli své měkkosti v Mokume mnohem obtížněji zpracovatelné. Pro většinu prací se velmi dobře hodí 18tikarátové žluté zlato. Dá se velmi dobře svářet a ve vrstvě ještě dobře opracovat.

            Červené zlato je problematický případ: barva, jeho tavící vlastnosti a dobrá leptatelnost jsou silné stránky této slitiny, ale tvrdost a sklon tvořící velkou strukturu krystalů, která může vést při dalším opracování ke zlomení, ji dělají velmi těžkou k zpracování.

            Nikdy by se neměla používat slitina červeného zlata, která obsahuje jenom zlato a měď. Barvy jsou sice jedny z nejhezčích, ale přídavek trochy stříbra se postará o lepší zrnitost a podstatně lepší opracovatelnost. Za druhé by mělo být červené zlato (jako všechny slitiny mědi) ve žhavém stavu stále prudce ochlazováno ve studené vodě nebo mořidle.Takto se dá dále redukovat velká zrnitost a nebezpečí rozlomení.

            Jediné bílé zlato, které se pro Mokume hodí, je 14ti a 18tikarátové Palladiumweissgold (palladiové bílé zlato). Je šedší než normální niklové bílé zlato, a dražší, nechá se ale podstatně lépe opracovat než Nickelweissgold. Palladium ve slitinách tvoří jednu z nejtmavších kovových bílých.

            Platina a její slitiny se chovají v Mokume vrstvách velmi obtížně. Protože má platina vysoký tavicí a žhavicí bod a má další jedinečné metalurgické vlastnosti, vznikají problémy od žhavení až po leštění. Palladium jde opracovat mnohem lépe než platina. Čisté palladium je nejlepší, ale stejně jako čistá platina je velmi měkké. Palladium 950 smísené s pěti procenty ruthenia, je také velmi vhodné. Je dost tvrdé, ale při správném rozžhavení a opracování je výborně použitelné pro Mokume.

            Většina dosažitelných slitin pro šperky má v Mokume plástu potenciální eutektický bod, a tak se dají při rozžhavení dobře zpracovat. Kvůli velkému počtu rozdílných kovů ve žhavicí zóně při pálení je obtížné odhadnout správnou teplotu na základě fázového diagramu nebo tavicích bodů jednotlivých kovů.

            U neznámých slitin nebo kombinací by měly být délka a teplota žhavení vyzkoušeny na malém kousku před tím, než se začnou žhavit velké slitky. Některé kombinace kovů, jako platina se zlatem, netvoří v Mokume žádnou eutektickou slitinu. Podle žhavicí techniky může být nutné vyhnat teplotu slitiny s nižším tavicím bodem až do částečně tekuté fáze. Nesmí se ale dosáhnout úplné tekuté fáze, jinak je kov ztracený.

            Žhavení Mokume vyžaduje nějaké zkušenosti a trpělivost. Počáteční neúspěchy k tomu ale patří. Člověk se tím nesmí nechat odradit. Doporučuje se také udělat dostatečné množství pokusů než vidět drahé ušlechtilé kovy jako zlato a platinu při nepovedených žhavicích pokusech.

            Snaha se vyplatí: Mokume Gane je obdivuhodný, rozmanitý materiál a výzva pro každého kováře.·

Tento článek je zkrácený a přepracovaný výtah z knihy „Mokume Gane“ od Steva Midgetta.