Občas se vyskytují pochybnosti o tom, zda je možné v domácích podmínkách zakalit tu kterou ocel tak, aby výsledek byl srovnatelný s profesionální kalírnou. U uhlíkových ocelí nebývá domácí kalení zpochybňováno. Pokud je kovář/nožíř dostatečně zkušený, nebývá problém dosáhnout vynikajících výsledků i ve výhni. V případě komplexně legovaných ocelí však využití výhně možné není, nelze dosáhnout po dostatečně dlouhou dobu přesné teploty nutné pro správné zakalení. Nicméně při využití pecí s regulací teploty by mělo být možné dosáhnout srovnatelných výsledků i v domácích podmínkách.

Cílem těchto testů tedy bylo porovnání vždy dvou nožů ze stejné oceli, která byla jednou tepelně zpracována v profesionální vakuové kalírně a podruhé v elektrické odporové peci s regulací teploty s povrchem opatřeným ochranným nátěrem proti oduhličení. Zkoušející dostali k otestování dva podobné nože označené pouze čísly 1 a 2 a své poznatky zapisovali. Jejich recenze jsou zde uvedeny po mé úpravě, recenze Zrzavého Orma je oproti původní podobě mírně zkrácena. Výsledné rozřešení je pak uvedeno v závěru.

Pro testování jsem vybral u nás hojně používané oceli 1.2842 (19 312), N690 a RWL-34. Tepelné zpracování bylo provedeno na tvrdost 58-60 HRC. K testování byly dodány nože naostřené z ruky na volném pásu zrnitosti P240.

Testování oceli 1.2842 (19 312) prováděl 8BALL

Nože v základním nabroušení neholí, test A4 negativní (trhá papír). Nože byly používány k běžným potřebám a také jsem provedl pár přímo zaměřených testů, kde byly nože v souboji přímo proti sobě.

Řezání hoblin ze smrkového prkna- Nůž č. 1 – jednoznačně horší zakusovaní do materiálu, potřeba větší síla. Nůž č. 2 - snadněji zajíždí do materiálu, je potřeba menší síla. Rozdíl je však patrně způsobem nestejným nabroušením.

Třísky za pomocí tlouku – oba nože zhruba srovnatelné, nůž č. 2 nepatrně lepší.

Po úvodních testech ostří bez viditelných stop opotřebení, na pohmat žádná deformace fazety. Protože mám rád ostré nože, přistoupil jsem hned po prvním testu k nabroušení. Nabroušení tak aby nože holily, úhel fazety neměněn. Broušeno na kamenech od Jan 03, byl použit pouze nejjemnější kámen.

Nůž č. 1 - nabroušeno tak že holí. Broušení šlo vcelku lehce. Na brousku dost zbytkového materiálu. Nůž č. 2 - nabroušeno tak že holí. Broušení trvalo o chvilku déle než nůž č. 1. Na brousku méně zbytkového materiálu.

Kartonový test - klasické porcovaní kartonového papíru, krájení cca 2cm širokých pruhů. Provedeno 350 řezů (175 na každý nůž). Nože v testu obstávaly nastejno, ale těsně před koncem testu mi připadalo, že na noži č. 1 došlo v jednom místě ostří k vytvoření malého zoubku, kde se řez zadrhával. Nedokázal jsem zhodnotit, jestli šlo o materiálový problém, nebo to bylo způsobeno nerovnoměrným nabroušením ostří v celé délce.

Test tvrdosti vzájemným namáháním - zajímalo mě, zdali bude patrný rozdíl v tvrdosti zakalení bez měření na tvrdoměru. Proto jsem provedl 4 lehké údery na hřbet každého nože. Tlouk by hřbet nože druhého. Na noži č. 2 byly otlaky po úderu na prvním pohled mělčí oproti noži č. 1 kde byly hlubší.

Test krájecí na podélnou laťku – Napadl mě jeden takový test, kde by se nože utkávaly společně ve stejnou dobu a tak by i odpadlo znepřesnění způsobené použitím jiné síly na každém noži. Nože byly upnuty na malý ponk pomocí upínek tak, aby ostří ležela mimo ponk v jedné rovině. Pak jsem vzal dřevěnou lať a proti ostří nožů jsem prováděl pohyby, jako když se řeže pilkou. Tahal jsem laťkou tak dlouho až se nože skoro prořezaly skrz laťku. Test byl úspěšný, ale ani jeden nůž potom nevykazoval výraznější otupení. U nože č.2 ostří holí po celé délce, kdežto u č.1 v jednom místě na holení už tupý.
Klasický test přesekání dřevěné laťky – nože přesekaly lať prakticky ve stejném čase, ale pocitově u nože č.2 docházelo k hlubšímu zakusovaní. Nevím, jestli na noži č.2 není ostřejší úhel fazety, ale rozdíl byl nepatrný.

Zhodnocení-
Nože jsem zároveň používal na běžné potřeby (krabice, zelenina ovoce, popruhy, kůže). Když mám zhodnotit oba nože, můj názor je takový, že mezi nimi není propastný rozdíl. Ale přijde mi, že nůž č.2 byl o krapet lepší. Lépe držel ostří v celé délce. Na brousku tolik neubýval a déle se brousil a nevím, jestli to mohlo způsobit tepelné zpracovaní, ale přišlo mi i že nůž č. 2 méně chytal takovou tu uhlíkovou patinu.

Nože z oceli N690 zkoušel kurt (Andrej) hlavně pro myslivecké použití.

Ostření probíhalo na keramice od jan03. Nože se ostřily stejně snadno (obtížně).

Porovnání oceli N690 s jinými ocelemi: Nožem č. 2 byla úplně zpracována srnka (vyvržení, rozrušení zámku (stydké spony), stažení kůže, rozčtvrcení). Nůž hodnocen známkou 3, po práci bylo nutné nůž přebrousit. V porovnání s uhlíkovou ocelí 52 100 na noži BRKT Journeyman je to horší výsledek, tento nůž vydrží asi 2x déle, ten by dostal známku 2. Mikovácký Fixír tuto práci bez přebroušení nezvládne (známka 4, jenom proto, že nejspíše existují ještě horší nože).

První část hodnocení – Oba nože byly asi půl roku používány srovnatelným způsobem na práci se dřevem (prosekání cestiček v lese).

Poté nastoupil drsnější test na kosti ze srny. Oba nože byly použity k řezání kosti. Vždy po sériích 5 řezů byly nože prostřídány a zkoušení trvalo než se ostří přestalo zařezávat a jen se po povrchu kosti klouzalo. V první sérii byly nože zpočátku naostřeny tak, že trochu holily. V této sérii byl o kousek lepší nůž č. 2. V druhém testu s opakovaným naostřením dopadly nože stejně. V případě třetí série bylo ostří naleštěno, že dobře holilo a použití bylo jen do okamžiku, kdy přestaly holit. V tomto případě byl o kousínek lepší nůž č. 1. Na závěr bylo s oběma noži do kosti seknuto – při kolmém seku nebyla ostří viditelně poškozená, kost se nepřesekla. Při seku pod úhlem 45° se kost přesekla a v místě seku se ostří mírně zvlnilo.

Na závěr byly nože použity k přeseknutí 70 mm hřebíku (na dřevěném špalku s tloukem). V obou případech došlo ke zploštění břitu, ale bez vyhnutí či vylomení.

Jako doplňkový test byla vyzkoušena korozivzdornost. Nože byly částečně ponořeny do misky s vodou. V případě čisté vody se nic nezměnilo ani po 48 hodinách. Při použití slané vody nebyla viditelná koroze po 24 hodinách ani na jednom noži, po 48 hodinách se v okolí hladiny vody objevil slabý proužek rzi u nože č. 1. Tato koroze nešla odstranit hrubou stranou houbičky na nádobí – nebyla pouze na povrchu, ale zasahovala trochu do hloubky.

Výsledné hodnocení z první části je: nože jsou srovnatelné, výdrž ostří se výrazněji nelišila, spíše to bylo pouhou „statistickou“ odchylkou. Jediný rozdíl byl v korozivzdornosti.

Druhé kolo zkoušení se týkalo práce s masem. Nejprve bylo s noži krájeno vepřové sádlo na kostky. Práce trvala cca 2 hodiny, nože střídány po 15 minutách. Po skončení práce nože velmi mírně otupeny. Nůž č. 2 byl o kousíček ostřejší.

Lovecké použití:

• Odříznutí nožek z divokého prasete. Tento test je pro ostří značně náročný, protože kůže divočáků je velmi silná a v srsti je plno zaschlého bláta. Řez končí až na kloubu. Oba nože zvládly tento úkol bez problémů.
• Stažení kůže divočáka, kterému opět předcházelo odřezání nohou. Dále rozčtvrcení úlovku (oddělení hlavy, rozříznutí trupu na několik dílů, oddělení kýt). Při této práci dochází k častému řezu do kostí.
•  Vykosťování.

Při všech těchto úkolech nože obstály. S noži se pracovalo dobře. Co se kvality ostří týká, byly nože srovnatelné. Při vykosťování byl patrný nepříliš vhodný tvar čepele pro tuto práci. Při práci byly nože průběžně obtahovány na ocílce. Při práci se jako trochu lepší z hlediska trvanlivosti ostří jevil nůž č. 2. Rozdíl byl pozorovatelný pouze proto, že bylo pracováno s oběma noži současně, výrazný rozdíl zde nebyl.
Na základě svých zkušeností můžu ocel N690 doporučit bez ohledu na to, zda byla tepelně zpracovávána ve vakuové peci nebo v „domácích“ podmínkách.

Ještě mám poznámku k ergonomii. Nože se v drobnostech odlišují jak v tvaru, tak v délce – nůž. č. 1 má o 5 mm delší rukojeť, liší se poloha hrotu – nůž č. 2 má hrot o kousek níže a radius ostří u hrotu je menší. Díky tomu je č. 1 vhodnější do kuchyně a č. 2 je zase lepší skiner. Rozdíly jsou minimální, nemá to vliv na vypovídací schopnost testů, ale ovlivnilo to, který nůž si nechám. Nechám si nůž č. 1, který sice vycházel jako o něco hůře tepelně zpracovaný, ale o 5 mm delší rukojeť je znát a snížení hrotu není problém.

Ocel RWL-34 zkoušel Zrzavý Orm (a Galil)

Když Slon nabídl své nože k testování s cílem zjistit, zda domácí kalení má vliv na tvrdost a odolnost čepele, bral jsem to jako výzvu. Už dlouho si totiž na základě zkušeností s nožíky vyrobenými podomácku myslím, že zejména u ušlechtilejších ocelí domácí kalení nedosahuje kvality profesionálního kalení a neumožňuje plně využít materiálové vlastnosti ocele. Vybral jsem si pro test čepele z RWL-34, to je materiál, s nímž jsem už měl na několika nožích vynikající zkušenost a zároveň je to materiál, u kterého už kvalitu zpracování považuji za podstatnou.

První dojmy - když nože přišly, tak nebyly doostřené do jedovata. Obtáhl jsem je na ocílce a první věc, která mne zaujala, byl rozdílný zvuk. Mám už trochu s ocílkou zkušenost, a tak mě překvapilo, že ani jeden z nožů „nezvoní“, jak bych to byl očekával na základě předchozích zkušeností. První dojmy dobře vystihují e-maily, které jsem psal:
„Už jsem s nima řezal a obtahoval je po ocílce a mám pocit, že ten kratší je tvrdší a ten delší měkčí (dělal maličko jehlu). Ale vyčkám až na cibulku, ta odhalí pravdu. Taky až obtáhnu víckrát a dostanu se na jádro.“

 „Tak jsem si včera lupnul cibulku a druhý dojem víceméně podobný jako ten první. Tím jak nejsou oba stejně velké, člověk podvědomě vynakládá na ten větší taky větší sílu, takže mu pak připadá, že řeže líp, i když ve skutečnosti řeže hůř. Jakmile dopiju láhev, podrobím je oba špuntovému testu. Při obtahování na keramice se ten větší jakoby maže, ten menší se chová plus mínus standardně. Výdrž ostří jsem zatím netestoval, na to je vezmu do lesa na dubovej klacek. Na tom se pravda záhy vyjeví.“

Nože jsem testval společně s Mikováckou RWL-34 čepelí, velikost a zakroucení hoblinek v podstatě odpovídají řezným vlastnostem. Nejprve jsem s každým nožem nařezal min. 30 hoblin (1. foto), než jsem zkoušel jemnost řezání (2. foto). Jednoznačným vítězem testu byl Mikov.

Testování řezáním - nože jsem asi měsíc aktivně používal v kuchyni a pravidelně je přitom obtahoval. Řezaly obstojně, ale mám-li být upřímný, čekal jsem víc. Pověstná ostrost RWLky ne a ne se dostavit. Pro dokreslení opět výňatek s emailu:
„Tak předně ani jeden z nožů nemá srovnatelnou výdrž ostří s jinými noži z RWLky, co jsem měl či mám (srovnávám to s čepelí RWL-34 na Mikov automatu, na nožích od panů Bareše, Chtorra, Romána). Všechny jsou jedovatě nabrousitelné na keramice a ostří drží tak 2-3 dny při řezání klacků a tak týden při mém kuchyňském používání. Ten kratší je o něco lepší, potvrzuji tak svůj prvotní dojem, co jsem z něj měl. Nabrousím ho do jedovata a chvíli drží, nicméně řekl bych tak půlku času co ty výše uvedené. Ten delší je hroznej, při obtahování se maže, když s ním ťuknu o prkýnko, udělá se na ostří ploška! Přesto, tím že je větší, mám subjektivně pocit, že na něj vynakládám méně síly. Proto jsem si s oběma udělal špuntovej test a ten mi ukázal, že když jsou oba obtažené na keramice, tak řežou zhruba stejnou silou. Po chvíli krájení (stačí chleba) však má dlouhej horší řez (špunty nejsou hladce přeřízlý, ale jakoby potrhaný).“

Potom nože asi na dva měsíce odputovaly do kuchyně ke Galilovi, ten je průběžně používal. Galil také upozornil na vlastnosti rozdílného výbrusu, který má mírný vliv na řezné vlastnosti.
 
Po návratu jsem si všiml, že je čepel na větším noži mírně probroušená (o necelý milimetr) a kupodivu na ocílce „zvonila“ a také o něco lépe řezala.
Test řezání korkových špuntů. Nejprve je hodnota přeříznutí tlakem (nikoliv tahem) (a) umělého korku (stlačená pěnová hmota), (b) špuntu z drceného hrubého korku a (c) řezání hoblin ze suchého dubového klacku (min. 50 hoblin) a (d) po celodenním používání včetně porcování dubového klacku.
 

¹ přední tupější část čepele, hodnota na odbroušené části byla stejná jako u Mikovu (tedy 9-15 kg)

 foto 6 – detail ostří po obtažení na keramice, spodní nůž je ten delší, vrchní nůž je ten kratší

 Závěr testera: na práci je šikovnější ten kratší, má velmi sympatickou ergonomii a celkově mi sednul i lépe do ruky. Řezné vlastnosti se lépe projevily u delšího, ale až po určité době používání. Oba nože jsou velmi sympatické zejména do kuchyně, je to prostě klasický tvar v tradičním nasazení. Jediné, co u této tenké čepele asi postrádá smysl, je díra na úchyt na ruku – není to nůž, se kterým byste něco sekali, akorát se zanáší bordelem. Kdybych si měl z těchto nožů jeden vybrat, byl by to ten kratší, který se mi lépe držel a celkově byl skladný a velmi šikovný i jako svačiňák. Takže Slone, děkuju za možnost používat tvé nože a otestovat vliv domácí kalírny na tvrdost.

Porovnání K390

Porovnání této oceli jsem krátce provedl sám (poté, co se původní výsledky ztratily zkoušejícímu v rámci úklidu ).

Oba nože jsem použil pro odřezávání špon z mosazné tyčky. Nože nevykazovaly výraznější rozdíly v počtu řezů do okamžiku, než se přestaly zařezávat.  Pro posouzení kvality tepelného zpracování oceli jako celku jsem použil kladivo a mosaznou a ocelovou kulatinu 6 mm. S pomocí kladiva jsem nasekl do poloviny obě tyčky (jak tyčky vypadaly je na obrázku níže). Při sekání mosazné kulatiny nebylo na ostří, v místě kde sek probíhal,  viditelné žádné poškození.

Při sekání ocelové kulatiny pak bylo v místě kontaktu ostří s ocelí na ostří patrno vyhnutí materiálu do strany. Prohnutí bylo viditelné na obou čepelích. Toto vyhnutí vzniklo proto, že se jednalo o nože tloušťky 4 mm s výbrusem vysokým 35 mm (stejný výbrus jako na fotkách pro nože z 1.2842), takže na ostří bylo opravdu velmi málo materiálu. Nicméně ostří bylo pouze vyhnuté (na obou nožích podobně), nejsou zde viditelné žádné praskliny.

Závěrečné zhodnocení:
Nejprve prozradím tajemství, který nůž byl který – doma byly kaleny nože č. 1, ve vakuovce nože č. 2. Z výsledků lze usoudit, že při správném tepelném zpracování (tedy dodržení teplot a doby výdrže pro danou ocel) lze dosáhnout srovnatelných výsledků i v „domácích podmínkách“.

V případě všech nožů byly výsledky srovnatelné. Pokud bychom chtěli znát naprosto exaktní výsledek, bylo by potřeba pro každou ocel použít několik stejných nožů pro každý způsob tepelného zpracování. Na základě námi provedených testů můžeme pouze říct, že kvalita tepelného zpracování je srovnatelná, snad byla patrna mírná převaha tepelného zpracování ve vakuu při podobné tvrdosti.

Ještě zkusím okomentovat výsledky „nerezovek“. Pokud s těmito komentáři nebudete souhlasit nebo k nim budete mít připomínky, napište to do diskuse k článku.

Nižší korozní odolnost N690 kalené doma bych připsal na vrub absence dokonalé ochranné atmosféry/vakua. V případě použití ochranného nátěru proti oduhličení a oxidaci přeci jen může dojít k určité degradaci povrchových vrstviček oceli a tím se sníží korozní odolnost. Nože byly totiž kaleny v téměř hotovém stavu a povrch by jen dočištěn od zbytků okují (které se samozřejmě místy vyskytly).

Pokud jde o špatné výsledky RWL-34 proti mikováckému provedení, tak to bude způsobeno nejspíše tím, že já ocel popouštěl na sekundární vytvrzení (při cca 520°C), kdežto Mikov popouští klasicky při nízkých teplotách. Ve výsledu to pak znamená, že ocel vytvrzená na sekundární tvrdost má sice nižší trvanlivost ostří, ale zase vyšší houževnatost. Co mě dost překvapilo, byla přítomnost měkčí povrchové vrstvičky u obou způsobů tepelného zpracování RWL-34 (tedy v odporové peci i ve vakuu). V praxi to tedy znamená, že i v případě kalení ve vakuové peci je vhodné po tepelném zpracování ubrat cca 1 mm na břitu, abychom se dostali do tvrdšího materiálu. Proto zkusím na ostří 1 mm ubrat a znovu vybrousit a uvidíme, jak dopadne srovnání potom.