V tomto testu poměrně dobře (snad s jednou výjimkou) platí, co ocel, to odlišná výdrž. Samozřejmě nejochotněji se zařezávaly uhlíkovky (pro kontrolu starého Mikova jsem přibral ještě Opinelku). Výdrž průměrná, ale po testu stále ochotně zajede do papíru, i když pohmatem je už cítit, že jedovatost pominula. Lehce ztupená uhlíkovka prostě pořád jede. Dnes jsem ještě po testu protáhl fixíra pečeným bůčkem, a pořád řeže líp než všechny nože v kuchyni. Zkrátka a dobře, uhlíkovky měly něco do sebe, i přes péči, kterou jim člověk musí věnovat. 

   Nože z 440C jsou oba "německé" zavíráky (Adler, Linder). Adler řezal klacky mizerně, což je dané velmi širokou čepelí, výbrusem a relativně tupým úhlem fasetky. Prostě, tenhle nůž získá až používáním, až se fasetka vybrousí do ostřejšího úhlu. Na druhou stranu na maso to bohatě stačí, zakrojil jsem jím pěkně vypečený bůček (vykostění, naporcování) a šlo to jako po másle. Linder se držel poměrně dobře na dřevu, čepel nepůsobí kdovíjakým dojmem, ale papír i po klackovém testu načínala tak nějak poloochotně. 

   Mikovácká 440A si nevedla nejlíp, na klacku se ochotně tupila a papír poté spíš trhala, než odřezávala. Na druhou stranu, na maso a potraviny po testu v pohodě stačila, je to provozní ocel, uživatelská, nereznoucí, proti předchozím 420 resp. AK5 drží ostří přece jen znatelně lépe. Victorinox s ocelí Inox má blíže k 440A od Mikovu, výdrž žádná sláva, do papíru o trochu ochotněji, než Mikovy, ale také nic moc. 

   Takže se potvrdilo to, co tak nějak obecně platí, tedy dnes se žádné velké překvápko nekonalo. Ačkoliv jedno vlastně ano, souviselo s tím, že jsem rozřezal několik klacků, ještě že jsem měl v kapse zimní rukavice, protože čím se tyto nože hodně liší, je ergonomie úchopu, ale o tom zase příště (musím nafotit). 

Ergonomie

   Test řezivosti ukázal na další nesmírně důležitý aspekt - ergonomii nože v ruce. 

   Starý fixír - sedí dobře, pojistka trochu tlačí do dlaně, hrany umělého parohu doporučuji trochu sbrousit, pravý paroh je v pohodě, otvírání pilky nehetníkem při nedostatečném promazání lámalo nehty, co si tak pamatuju. Dneska se držím zásady, kdo maže, ten řeže. Od minule dlužím ještě fotku naporcovanýho bůčku.

   Hunter - obrovská ručka, krásně zaoblená, ale pozor, verze se třemi želízky už na někoho může být moc objemná. Nicméně úchop v pohodě.

   Adler - pojistka tlačí fest do dlaně a párák trochu do prstů, nicméně dá se to. Ale ten výstupek na pojistce by zasloužil trochu odbrousit.

   Linder - pojistka jakž takž, zato hřbet pilky tlačí do malíčku, a to pořádně. Bude se brousit.

   Victorinox - černý s linerlockem mi kupodivu docela vadil při delším žezání, jak pojistka nože, tak šroubováku vyčnívá z profilu střenek a tlačí do prstů. Zato červená verze s boční pojistkou je naprosto v pohodě i při delší práci. 

Rozuzlení

   Proč si v dnešní době koupit Mikova, když je na trhu za rozumný peníz tolik jiných (čínských) zavíráků? Nebo za trochu vyšší peníz americký sen? 

   Zapomeneme na nostalgii a na to, že Mikov má pevný čep, jako ostatně většina evropských klasických zavíráků. Zapomeneme na to, že švýcarský zavíráky stojí o nějakou stovku víc a zná je celý svět. Mikov dělá přesně dva modely, které jsou unikátní. Fixír je kudla, kterou při hmotnosti 85 až 140 g podle výbavy dám do kapsy mnohem radši, než 50-75 g vážící červený malý Mikov. Není o tolik těžší, ale má o dost větší "appeal". To starý fixír na hmotnosti 135 g začínal a vážil až 180 g. Ještě pořád se dal nosit v kapse, což ovšem třeba Hunter se svými 260 až 340 g moc nejde. Zato automat, to je jiný kafe. To nedělá ani Vinox, i když zrovna jejich 11 cm model splňuje ergonomii a rozměry přebohatě. V těchto modelech je to jasný. 

   Ale proč proboha vysolit kolik tisíc za lovecký zavírák Adler nebo za velký Hunter? Nejprve Hunter, jeho story je zřetelnější. To si tak jednou nejspíš ještě v době hospodářského růstu v Mikovu řekli, že by to chtělo udělat něco fakt velkýho. Mikov kudlu s koulema. Takovou, na jakou opravdu nezapomenete. A tak vzali fixíra, trochu ho znásobili, a to co vyšlo, nejspíš neprošlo výstupní kontrolou, protože čekat od českého publika, že skočí po Hunterovi jako vosa po bonbónu... Nevím nevím, přece jen tolik lovců, co jezdí do Afriky na žirafy a 4 litry za nůž pro ně není problém, u nás zase není. Nehledě na to, že za tyhle prachy se dá pořídíit automat s čepelí z RWLky nebo Barešanda taky s RWLkou. A nebo tomu žádná ekonomická rozvaha nepředcházela a cena Huntera jen odráží náklady na matrice a celý projekt je prostě něco cool čím chtěl Mikov potěšit svooje příznivce. Jó kdyby to byla Puma, tak si dovedu představit Hunter jako investici. Při ceně, za jakou se prodává, to časem bude opravdová sběratelská lahůdka. Jenže můžeme v případě Mikovu mluvit o sběratelství?

   No a pak tu máme Adler. Jeho cena lehce pod tři tisíce asi také leckomu vyrazí dech, přitom čepel je z 440C. To je prvoplánově jednoduchá úvaha. Jenže za Adlerem se skrývá ještě jedna věc, a to je podobnost tohoto nože s německými loveckými zavíráky od řady firem, které prostě jen kopírují klasickou a slavnou Pumu. Koupíte si Pumu za 250 eur nebo Adlera (Lindera,...) za 120? A tahle úvaha zase tak "out" není. Němci kupují rádi německé výrobky, Adler rozhodně není čína, kvalita je slušná, Pumy také už nejsou to co bývaly (staré Pumy se prodávají za víc než nové, to taky o něčem svědčí), zkrátka a dobře, ten Adler je zajímavá kudla, která může zpestřit náš trh, i když Fixíra asi nevytlačí, protože ten je zase za polovic, co ten Adler. 

   No a konečně co pro toho, komu vyhovovala stará čepel železného fixíra a není moc na novinky? Ty Lindery (Mercury) nejsou zase tak nezajímavý, cena kolem 80 eur je také přijatelná, akorát je to holt Němec (možná...). Každopádně ten kus, co zde byl v testu, sbíral celkově až na ergonomii pozitivní ohlasy.

Zrzavý Orm